close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
             Něco okopírujete, nahlašuju. ^.^

Jen o kousek zpět, 22. kapitola

1. září 2012 v 18:17 | Mrs.Rinnegan
Tak se vám opět zbaběle hlásím po dvou měsících nepřítomnosti. Nějak tady na to zapomínám. Z 10. června na 1. září. Hodím sem na usmířenou dvě "nové" kapitoly FFJen o kousek zpět. Enjoy. Líbající


***

Jakmile kupa dětí opustil špitál, vzala Mikoto za ruku svého syna a vydali se na cestu do sídla Uchihů. Itachi vypadal v pořádku, měl jen pár šrámů a obvázané rameno. Cítil se vlastně skvěle. Jeho matka byla potichu, on také - sice neměl na výběr, a společně šli domů. Byla doba oběda, navíc víkend, všude byl klid, jen ptáci zpívali.

Mikoto náhle zpozorněla:
"Fugaku!" její manžel k ní došel a objal ji.
"Hlavně se nestrachuj, bude v pořádku." Vyhrkl rychle a svou ženu nepouštěl.
"Kdo? Taro? Daichi? Naruto? Sasuke?!" Fugaku si musel chvíli popřemýšlet nad tím, kdo je kdo.
"…Taro." Řekl nejistě. Doufal, že se trefil.
"Co se mu stalo?"

***

Taro se snažil přeprat Daichiho.
"Jak malá holka," rozesmál se Daichi, když ho starší bratr jen jemně praštil.
"Ne… nech mě…" Taro už měl kousek buďto ke kolapsu nebo k záchvatu smíchu. Daichi popadl polštář a Tara jím bez soucitu přetáhl. Ani jeden by si to sice nepřiznal, ale i přes Daichiho trucování a Tarovu bolest se oba cítili dobře.

Madara se uraženě vrátil ze zahrady, mumlajíc přitom nehezká slovíčka:
"Debil, napřed si do mě kopne a pak má ještě tu drzost se na něco ptát…"
Měl ještě rozcuchanější vlasy než obvykle, navíc byl celý od trávy.
"Vyrušil motýly a ještěrky… a mě kopnul!" zařval s dramaticky zdviženýma rukama.

Naruto se i přes starosti s Osudem musel chechtat, když takhle viděl nejsilnějšího a nejobávanějšího ninju na světě, jak si stěžuje na to, že mu někdo vyrušil motýly s ještěrkami.
Následoval Madaru dál až do kuchyně, kde po něm začal házet pomeranče. Chudák Uchiha měl blízko k pláči, popadl tác a pomeranče odrážel zpátky, zoufale si přitom kryjíc hlavu časopisem.

***

"Jen je mu trochu zle," snažil se Fugaku vykroutit ze spárů své manželky.
"Co tím myslíš? Je jim špatně oběma? Jak se to může…?" Itachi zavrtěl hlavou a usmál se, čímž chtěl dát najevo svým rodičům, že mu není ani za mák zle. Jeho matka ale nevypadala, že by ji to uklidnilo.
"A kam jdeš?" pokračovala ve výslechu.
"Do práce." Zalhal Fugaku nepřesvědčivě. Itachi se na otce zamračil, jako by mu snad chtěl na mizernou lež něco povědět. Nemohl, proto vzal matku pevněji za ruku a táhl ji domů.
"Máš pravdu, zlato… jsem jen zbytečně ustrašená. Víš, jsem zvyklá na to, že mám strach jen o dva syny… ne o čtyři." Usmála se na něj a znovu pokračovali v cestě, zatímco Fugaku děkoval za schopnost svého staršího syna vše zavést hezky do autu. Znovu se rozešel do nemocnice.

Na verandě se zastavili.
"Proč se jen cítím tak mizerně," řekla si tiše Mikoto. Jako by se něco stalo… nebo se teprve stát mělo.
Vstoupili do domu, a překvapivě je nečekal klid, na který byli v téhle domácnosti zvyklí.
"No tak, už mě nech…"
"Co - to - je?" vydechla překvapeně, "Ty ho biješ?" zděsila se pro změnu a vrhla se k Tarovi, aby jej před Daichim zbytečně ochránila.
"Co?" odstrčený Daichi se začal smát. Naruto se vrátil z kuchyně a nevěřícně na něj zíral. Nikdy ho neviděl se takhle smát. Nikdy ho neviděl tak šťastného.
"Sakura by se tady roztekla…" pomyslel si blonďák. To mu opět připomnělo, že si o něj musí v přítomnosti/budoucnosti dělat starosti. Mikoto si sedla k Tarovi.
"Itachimu už je dobře. A tobě bude taky. Budeš zase zdravý." Utěšovala ho jako malé dítě.
Stmívalo se. Fugaku přišel z nemocnice. Malý Sasuke dorazil o něco později, utrmácený z hledání Tara.
"Ty v**e, on je celou dobu tady?!" rozkřičel se na celé sídlo. Dostal výchovný pohlavek a zmlkl.

"Tak co?" zajímal se Taro. Fugaku k němu přišel a tiše řekl:
"Slíbili, že udělají vše, co budou moct. Viděli něco takového poprvé. Jak ti je?"
"Dobře. Opravdu," dodal, když spatřil otcův podezřívavý pohled.

Mikoto byla celou dobu, co se všichni scházeli do obývacího pokoje, v druhém patře. Teprve teď sešla ze schodů a nesměle na všechny promluvila:
"Totiž… víte… kdyby se něco stalo… já nemám… nemám žádné fotky a byla bych moc ráda, kdybyste se všichni, co tady jste, vyfotili. Tohle všechno už brzy skončí a nikdo neví, jak bude budoucnost vypadat. Možná tady někdo z nás už nebude a já… já chci mít památku." Mikoto byla rudá jako rajče.
Madara byl zaražen.
"Já taky?" vydechl překvapeně. Mikoto vycítila příležitost.
"Samozřejmě," usmála se na něj mile, "dokud se chováš jako děcko a nejsi hajzl." Vsadila na upřímnost. Madara se načepýřil a pohodil vlasy.
"Však budu ozdoba všech ksichtů, co tady jsou," zakřenil se.

Všichni se, ať už ochotně nebo ne, seskupili uprostřed obýváku. Naruto stál o kousek dál. Jak se tak na všechny díval, cítil, že tam nemá co dělat. Byl sám, mezi černovlasými Uchihy si najednou připadal strašně nesvůj. Nejradši by se propadnul.
Daichi se odpojil od rodiny, přišel k Narutovi, chytl ho kolem ramen a mlčky dovedl k ostatním. Blonďák z toho byl natolik mimo, že se nevzmohl na jediné slovo, natož na odpor.

A byla to první fotka, kde se i Uchihové usmáli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama