No dobře, tohle už je horší. Z 16. března na 10. června. Ehm. Nevadí. Opět se zkusím omluvit nedostatkem času a tím, že má osoba je druhu líného, tudíž... se mi nechtělo a ani zdaleka nepíšu tak často.
Hodím sem kapitolu Jen o kousek zpět, tentokrát číslo 21. A jdu si dělat ten stupidní úkol do školy.
P.S.: Už jsem říkala, že se společnou povídkou Konoha má problém je definitivní konec? Ne, že bych lámala hůl, mě to opravdu bavilo. Tentokrát to můžu s čistým svědomím svést na spoluatorku, která se mi ani neozvala. Budíž. Kdo ví, možná to jednou dopíšu sama. Leda až bych měla dopsané všechny zbylé povídky, což nevím, jestli se toho dožije vůbec někdo. Tak prozatím nic. 

Bye, Rinnie.
"Tak mluv. Jak dlouho bez toho vydržíš? Neopovažuj se mi lhát, poznám to." Fugaku začínal být právem nervózní a rozčilený. Proč mu všichni akorát dělají problémy? Čím si tohle zasloužil?
"Já… nevím. Nevím, nikdy jsem to nezkoušel, nestálo mi to za to." Taro by se byl snad i pousmál, jen kdyby mu nepřekážely nekonečné křeče. Oči měl lesklé horečkou.
"Prostě to vezmi do nemocnice." Řekl. Fugaku dále stál.
"Ne, to nemůžu riskovat. Nevíme, co se stane, když zemře jeden z vás."
"Mé malé já je pořád to nevinné děcko, co honilo kočky po vesnici!" zvýšil Taro hlas. "Já jsem vyvraždil klan!"
"Tady nejde o nevinnost!"
"Ne, jde tady taky o logiku. Když zemřu já, teoreticky by se nemuselo nic stát. Když zemře on, v budoucnu už nebudu vůbec. On ještě dospívat může. Já ne." Dávalo to smysl, to musel Fugaku přiznat. Ani tak se mu do toho ale nechtělo.
"Tati," bylo to vůbec poprvé, co ho takhle Taro oslovil, "prosím. Vydržím toho víc, než na kolik vypadám."
***
"A co ten hlas? Proč nemluví?"
"Normálně bych to přičetla šoku, ale Itachi je ohledně zdraví nečitelný… opravdu nevím, co si o tom všem mám myslet, Miko."
"Měl by možná jíst více zeleniny. Nesnáší zdravé jídlo… Já mu to vždycky říkala, všichni jsme mu říkali, že nemá žádnou imunitu, jenže on nikdy žádnou nemoc neměl…" Mikoto by lhala, kdyby tvrdila, že nepanikaří.
"Uklidni se. Jídlo s tím nemá nic společného."
"Určitě?"
"Určitě. Ale možná je pravda, že mu bude lépe doma." Zamyslela se Rem nad rozdíly míst k léčení.
Mikoto se usmála. To je jediná dobrá zpráva za celý den.
Když otevřela dveře, málem ji porazil zástup malých jedenáctiletých dětí. Poznala mezi nimi spolužáky svého syna.
"Co to sakra-?"
"Je to moc zlé?" kníkla malá hnědovlasá dívenka s obrovskýma očima.
"Ale není, zlato…" Mikoto si nebyla jistá, jestli uklidňuje sebe nebo tu holku.
"Můžeme ho vidět?" Rem přikývla.
Zástup dětí šel spořádaně chodbou nemocnice až ke dveřím pokoje, kde byl Itachi. Vešli tiše dovnitř, sotva se tam všichni natěsnali. Itachiho matka ani doktorka Rem se už do pokoje nevlezly.
Malý Uchiha se jen lehce pousmál, pak se ale upřímně zděsil, když spatřil všechny své spolužačky, které měly v rukou květiny. Nesnášel to. Chvilku si pohrával s myšlenkou, že bude předstírat infarkt nebo něco podobně praštěného, ale hned svůj nápad zavrhl.
Jeden blonďatý chlapec se procpal až k němu, doskočil na postel a podal svému kamarádovi ruku na přivítanou. Itachi ji vděčně přijal. Tenhle kluk byl jediný, od koho si návštěvu opravdu přál.
"Je pravda, že nemůžeš mluvit?" Uchiha přikývl. Nevadilo to. Slova by stejně byla zbytečná.
***
Fugaku už dále nečekal, jen přikývl a rychle vyběhl z domu. Madara se ležérně přesunul k Itachimu na pohovku.
"Na to, jak dlouho jsi vodil bratra za nos, moc dobrý lhář nejsi." Poznamenal jakoby mimochodem, a následně skončil na zemi díky přesně mířenému Tarovu kopanci.
"Drž hubu," sykl. Byl bledý jako smrt, ale to mu nebránilo si do někoho tak pitomého kopnout. Snad se mu i ulevilo.
***
Daichi vešel na verandu, měl podobný pocit jako tu osudnou noc, kdy Itachi vyvraždil klan. Teď ale vstoupil do dveří, a ani ho tolik nepřekvapilo, když spatřil svého bratra na pohovce, rozčileného a snažícího se znovu nakopnout Madaru. Naruto se tvářil nejnešťastněji ze všech přítomných. Nevěděl, co tady vůbec dělá. Muselo to mít nějaký důvod, když ho Osud poslal zpátky. Je tady už tak dlouho, někde v budoucnosti ho hledá Sakura a všichni jeho kamarádi, možná si myslí, že ho unesli Akatsuki… kdo ví, co všechno se stalo. Co když Akatsuki zaútočili, co když se stalo něco na misi někomu z jeho přátel? Tolik ho štvalo, že nemůže prakticky do ničeho zasáhnout.
"Co se stalo?" zeptal se Daichi naoko nezúčastněně. Věděl, jak bude znít odpověď a nebyl si jistý, jestli ji chce slyšet.
"Nic. Jen se tvůj bráška složil." Přihlásil se Madara, a znovu byl nakopnut. Zasyčel jako kočka, které někdo šlápl na ocas.
"Hovado!" zařval a uraženě vykráčel z domu zpátky na zahradu.
"To bychom měli," oddechnul si Taro unaveně a lehl si na záda. Daichiho si úmyslně nevšímal.
"Co se ti stalo?" zeptal se Daichi po chvíli mlčení. Naruto se opíral pořád o stejné dveře a zamyšleně hleděl na strop.
"Nic zvláštního, to je pořád kvůli tomu otřesu," mávnul Taro rukou, "švihl jsem sebou na šutr… nepřibližuj se… zůstaň tam!" kdyby neležel, jistojistě by začal couvat. Daichi se totiž začal nebezpečně plížit k bratrovi, popadl ho za zápěstí a přisedl si k němu. To Naruta probudilo z transu.
"Roztomilé." Rozchechtal se a pro jistotu se vytratil do zahrady, stejně jako předtím Madara. Stejně si s ním chtěl promluvit.
Našel ho na konci zahrady, kde už začínal les. Nejstarší Uchiha teď připomínal kočku víc než kdy předtím. Ležel na břiše s přimhouřenýma očima a mlsně pozoroval motýla.
"Ehm… ty… co tady nacvičuješ?"
"Pššššš!"
"Chci s tebou mluvit."
"Pššššš!" Naruto ztratil trpělivost a držel se Tarova příkladu. Madaru prostě nakopnul do boku. Uchiha se svalil z menšího kopce dolů a jakmile se o keř zastavil, zatvářil se, že se rozpláče.
"Nechte mě všichni být!" zajíkl se. Blonďák pocítil zlomyslnou radost, sestoupil z kopce a sedl si do trávy. Madara tady byl jediný, kdo se s Osudem setkal tváří v tvář. Možná se něco dozví.
"Já… nevím. Nevím, nikdy jsem to nezkoušel, nestálo mi to za to." Taro by se byl snad i pousmál, jen kdyby mu nepřekážely nekonečné křeče. Oči měl lesklé horečkou.
"Prostě to vezmi do nemocnice." Řekl. Fugaku dále stál.
"Ne, to nemůžu riskovat. Nevíme, co se stane, když zemře jeden z vás."
"Mé malé já je pořád to nevinné děcko, co honilo kočky po vesnici!" zvýšil Taro hlas. "Já jsem vyvraždil klan!"
"Tady nejde o nevinnost!"
"Ne, jde tady taky o logiku. Když zemřu já, teoreticky by se nemuselo nic stát. Když zemře on, v budoucnu už nebudu vůbec. On ještě dospívat může. Já ne." Dávalo to smysl, to musel Fugaku přiznat. Ani tak se mu do toho ale nechtělo.
"Tati," bylo to vůbec poprvé, co ho takhle Taro oslovil, "prosím. Vydržím toho víc, než na kolik vypadám."
***
"A co ten hlas? Proč nemluví?"
"Normálně bych to přičetla šoku, ale Itachi je ohledně zdraví nečitelný… opravdu nevím, co si o tom všem mám myslet, Miko."
"Měl by možná jíst více zeleniny. Nesnáší zdravé jídlo… Já mu to vždycky říkala, všichni jsme mu říkali, že nemá žádnou imunitu, jenže on nikdy žádnou nemoc neměl…" Mikoto by lhala, kdyby tvrdila, že nepanikaří.
"Uklidni se. Jídlo s tím nemá nic společného."
"Určitě?"
"Určitě. Ale možná je pravda, že mu bude lépe doma." Zamyslela se Rem nad rozdíly míst k léčení.
Mikoto se usmála. To je jediná dobrá zpráva za celý den.
Když otevřela dveře, málem ji porazil zástup malých jedenáctiletých dětí. Poznala mezi nimi spolužáky svého syna.
"Co to sakra-?"
"Je to moc zlé?" kníkla malá hnědovlasá dívenka s obrovskýma očima.
"Ale není, zlato…" Mikoto si nebyla jistá, jestli uklidňuje sebe nebo tu holku.
"Můžeme ho vidět?" Rem přikývla.
Zástup dětí šel spořádaně chodbou nemocnice až ke dveřím pokoje, kde byl Itachi. Vešli tiše dovnitř, sotva se tam všichni natěsnali. Itachiho matka ani doktorka Rem se už do pokoje nevlezly.
Malý Uchiha se jen lehce pousmál, pak se ale upřímně zděsil, když spatřil všechny své spolužačky, které měly v rukou květiny. Nesnášel to. Chvilku si pohrával s myšlenkou, že bude předstírat infarkt nebo něco podobně praštěného, ale hned svůj nápad zavrhl.
Jeden blonďatý chlapec se procpal až k němu, doskočil na postel a podal svému kamarádovi ruku na přivítanou. Itachi ji vděčně přijal. Tenhle kluk byl jediný, od koho si návštěvu opravdu přál.
"Je pravda, že nemůžeš mluvit?" Uchiha přikývl. Nevadilo to. Slova by stejně byla zbytečná.
***
Fugaku už dále nečekal, jen přikývl a rychle vyběhl z domu. Madara se ležérně přesunul k Itachimu na pohovku.
"Na to, jak dlouho jsi vodil bratra za nos, moc dobrý lhář nejsi." Poznamenal jakoby mimochodem, a následně skončil na zemi díky přesně mířenému Tarovu kopanci.
"Drž hubu," sykl. Byl bledý jako smrt, ale to mu nebránilo si do někoho tak pitomého kopnout. Snad se mu i ulevilo.
***
Daichi vešel na verandu, měl podobný pocit jako tu osudnou noc, kdy Itachi vyvraždil klan. Teď ale vstoupil do dveří, a ani ho tolik nepřekvapilo, když spatřil svého bratra na pohovce, rozčileného a snažícího se znovu nakopnout Madaru. Naruto se tvářil nejnešťastněji ze všech přítomných. Nevěděl, co tady vůbec dělá. Muselo to mít nějaký důvod, když ho Osud poslal zpátky. Je tady už tak dlouho, někde v budoucnosti ho hledá Sakura a všichni jeho kamarádi, možná si myslí, že ho unesli Akatsuki… kdo ví, co všechno se stalo. Co když Akatsuki zaútočili, co když se stalo něco na misi někomu z jeho přátel? Tolik ho štvalo, že nemůže prakticky do ničeho zasáhnout.
"Co se stalo?" zeptal se Daichi naoko nezúčastněně. Věděl, jak bude znít odpověď a nebyl si jistý, jestli ji chce slyšet.
"Nic. Jen se tvůj bráška složil." Přihlásil se Madara, a znovu byl nakopnut. Zasyčel jako kočka, které někdo šlápl na ocas.
"Hovado!" zařval a uraženě vykráčel z domu zpátky na zahradu.
"To bychom měli," oddechnul si Taro unaveně a lehl si na záda. Daichiho si úmyslně nevšímal.
"Co se ti stalo?" zeptal se Daichi po chvíli mlčení. Naruto se opíral pořád o stejné dveře a zamyšleně hleděl na strop.
"Nic zvláštního, to je pořád kvůli tomu otřesu," mávnul Taro rukou, "švihl jsem sebou na šutr… nepřibližuj se… zůstaň tam!" kdyby neležel, jistojistě by začal couvat. Daichi se totiž začal nebezpečně plížit k bratrovi, popadl ho za zápěstí a přisedl si k němu. To Naruta probudilo z transu.
"Roztomilé." Rozchechtal se a pro jistotu se vytratil do zahrady, stejně jako předtím Madara. Stejně si s ním chtěl promluvit.
Našel ho na konci zahrady, kde už začínal les. Nejstarší Uchiha teď připomínal kočku víc než kdy předtím. Ležel na břiše s přimhouřenýma očima a mlsně pozoroval motýla.
"Ehm… ty… co tady nacvičuješ?"
"Pššššš!"
"Chci s tebou mluvit."
"Pššššš!" Naruto ztratil trpělivost a držel se Tarova příkladu. Madaru prostě nakopnul do boku. Uchiha se svalil z menšího kopce dolů a jakmile se o keř zastavil, zatvářil se, že se rozpláče.
"Nechte mě všichni být!" zajíkl se. Blonďák pocítil zlomyslnou radost, sestoupil z kopce a sedl si do trávy. Madara tady byl jediný, kdo se s Osudem setkal tváří v tvář. Možná se něco dozví.

