close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
             Něco okopírujete, nahlašuju. ^.^

Jen o kousek zpět, 20. kapitola

15. března 2012 v 14:27 | Mrs.Rinnegan
Zdravím. Z 29. února na 15. března to pořád není zlé, že ne? Nevinný
Nechám si kecy na oznámení a teď sem místo toho přidám zbrusu novou20. kapitolu povídky Jen o kousek zpět. Je o něco delší než obvykle, ale upřímně, jako autorka s ní nejsem příliš spokojená. Doufám, že tento díl dosáhne u čtenářů pravého opaku a já najdu nějaký ohlas. Enjoy, Rinnie. Úžasný




"Nesápej se po mně pořád, proboha! Víc jsi mi vyhovoval v budoucnosti jako hajzl a ne teď jako děcko."
"Ale Naruto…" Madara nahodil štěněčí pohled, a jako by se před chvílí nesložil, začal se na ubohého blonďáka culit.
"A ještě k tomu potřebuješ hlídání."
"No jó no."
"Co mám s tebou jako dělat?!"
"Třeba se mě zeptej na to, co se stalo." Madara nápadně zvážněl, ohlédl se, jestli někdo není na doslech a k Narutovi se naklonil.
"Nezajímá tě, proč si osud vybral Sasukeho smrt?" pokračoval dychtivě.
"Nevěřím tomu, byl to jen sen. A nechápu, proč bych tady měl vůbec zůstávat. Fugaku řekl, ať jdu hledat Ita-… Tara! Sasuke tě má hlídat! Kde je ten prcek?"

°°°

"Sasuke." Daichi sebou trhl leknutím. Seděl na břehu jezera za vesnicí a za hodinu už si zvykl na ticho. Hlas jeho bratra, sebevíc uklidňující i vítaný, jej vyděsil.
"Ale… máš černé svědomí. Co tajíš, Sasuke?" bylo to spíše škádlení než výčitka.
"Co bych měl tajit? Prostě jsem chtěl odtamtud pryč."
"Měl jsi být u matky."
"Nech si ten vyčítavý tón. To ty ses nechal málem zabít, ne já," odfrkl si Daichi pohrdavě, "a navíc jsem za ní byl. Nemohl jsem to tam vydržet. Ani tady se to už nedá vydržet." Hodil nevraživý pohled na bratra.
"Promiň." Itachi dával znát emoce jen v přítomnosti toho, koho měl na světě nejraději. Daichimu to bylo skoro jedno.
"Pořád se omlouváš. V jednom kuse a za všechno. Omluvy ale nestačí, Itachi." Odbyl ho nelítostně. Chtěl ještě dodat, aby vypadnul a nechal ho o samotě, ale Taro mezitím odešel.

°°°

Otevřel oči, hlava se mu motala. Nad sebou měl čistý bílý strop nemocničního pokoje.
"Itachi? Jsi vzhůru?" jeho matka se k němu naklonila, její obličej vypadal o dost starší, než když do nemocnice přišla.
"Jak ti je, chlapče? Není ti zle?" Nadechl se, aby odpověděl. Cítil se o dost lépe, to chtěl taky říct. Nemohl. Nadechl se znovu. Nic.
"Tak mluv." Vybídla ho Mikoto povzbudivě, a trpělivě čekala. Hlasu svého syna se však nedočkala.
Když došla sestřička s doktorkou a chlapce vyšetřily, shledaly absolutní ztrátu hlasu. Obě dvě byly snad v ještě větším šoku než samotný Itachi.
Doktorka si odvedla Mikoto na chodbu.

°°°

"Taro, proč jsi zdrhnul? Všichni tě hledali, Fugaku si s tebou chce promluvit." Blonďák našel Itachiho na lavičce u hlavní brány do vesnice.
"Já nechci mluvit s ním."
"Chováš se jak dítě. Pojď zpátky."
"Naruto… problémy této rodiny se nesnaž vůbec řešit. Klan Uchiha je určen k záhubě. Když to neudělám já, udělá to někdo jiný." Tohle vypadá na delší rozhovor, pomyslel si blonďák a k Tarovi si přisednul.
"Kousek odtud jsem viděl Daichiho. Vypadal naštvaně."
"Tak vypadá vždycky."
"Změnil ses."
"Jsem stejný. V budoucnosti mě máš za zrádce a vraha, jak můžeš vědět, jak jsem se choval dříve?"
"Prostě to vím. Každý z nás je tady jiný. Z Madary se stalo děcko, ze Sasukeho citlivka a z tebe-…"
"Chovám se tak, jak se chovám, protože se rychle blíží noc, kdy tuto rodinu mé mladší já vyvraždí." Složil si hlavu do dlaní, to Naruta překvapilo. Bylo to pro něj přece jen neobvyklé, vidět Itachiho na dně, vidět jej jakkoli zranitelného a slabého.
"Nechci to znovu zažít. Když je nezabiju já, propukne válka. Nechci válku, zemřelo by o moc více lidí než celý klan," Itachi se každým slovem ponořoval více do sebe, po chvíli vypadal jako malé dítě, bezbranné a ztracené.
Naruto na něj vyjeveně hleděl. Uvědomoval si, že má Itachi pravdu. Ale nevěděl, co by se dalo dělat pro to, aby se nastávající katastrofě dalo předejít.
"Ty… ty něco víš o tom… o tom Osudu, že ano?" vytrhl se z přemýšlení.
"Ano," vydechl ještě smutněji černovlasý, "vím. Aby se tomu všemu předešlo, musí zemřít Sasuke…"
"Proč?!" Uzumaki vyskočil z lavičky a rozzuřeně kopl do malého kamínku uprostřed prašné uličky.
"Nevím… ale raději budu to vraždění prožívat znovu a znovu, než abych se díval, jak Sasuke umírá." Teď Itachi hrdě zvedl hlavu, a se zcela vážnou tváří pohlédl Narutovi do očí.
"Jak by ses rozhodl ty?" zeptal se ho po chvíli. Blonďák mlčel.

°°°

Všechno tohle je na hlavu. Unavuje mě to, a neustálá otrávenost mi brání v tom, užívat si přítomnosti rodičů. Přítomnosti všech Uchihů. Pokud se nám povede vrátit se do budoucnosti… do přítomnosti, můžou být všichni už zase mrtví.
Co pak budu dělat? Snažit se Itachiho zabít i přes to, že znám pravdu? Viděl jsem ho až donedávna jako úplně jiného člověka - ne člověka, jako zrůdu bez srdce a citů.
Proč jen mě tolik bolí, když vím, že to není pravda? Když jsem ještě nic nevěděl… považoval jsem se za někoho lepšího než je on. Konečně jsem si mohl myslet, že jsem v něčem lepší než on. Že mám na rozdíl od něj srdce, že nejsem zaslepený touhou po moci.
Celou tu dobu to bylo naopak. Nikdy jsem ho nepřekonal a on byl ochotný vydržet ve lži až do konce.
Daichi konečně zvedl pohled z hladiny jezera a pomalu se zvedl.

°°°

"Je na tom o něco lépe, ale doktorka si ho tady chce ještě pár dní nechat na pozorování." Sestřička se na Mikoto povzbudivě usmívala.
"Proč? Když už mu nic není, nemůže být doma? Chtěla bych… chtěla bych ho mít u sebe."
"Lituju, ale to není v jeho stavu možné. Mohu vás dovést za doktorkou, abyste si s ní promluvila."
"Dobře." Přikývla Itachiho matka a společně se sestřičkou se vydala na druhý konec chodby.
Zaklepala, doktorka ji pozvala dále. Rem právě seděla za stolem a dopisovala spis, který při příchodu černovlasé ženy okamžitě schovala. Mikoto si váhavě sedla naproti a čekala.
"Miko… známe se už dlouho, takže to nebudu brát oklikou," začala lékařka váhavě, "Itachiho kóma nebylo způsobeno jenom zraněním, které v boji utrpěl. Při léčbě jsem našla nemoc… vidím něco takového vůbec poprvé. Příznaky připomíná hemoptýzu, ale ta se dá léčit. Na rozdíl od téhle."
Mikoto ani nedutala, o to více bledla.
"Ne-nemoc?" zalkla se, "jakou nemoc? Itachi byl vždycky zdravý, vůči nemocem imunní. Sasuke býval často nemocný, ale-…"
"Není to jen ledajaké nachlazení nebo chřipka, Miko." povzdechla si utrápeně Rem.
"A co jsi myslela tím, že se hem-hemeptcosi dá léčit?"
"Hemoptýza je masivní vykašlávání krve, které bývá způsobeno většinou nádory nebo poškozeným hrudníkem, záněty dýchacích cest… ale nic takového jsem u Itachiho nenašla. Jinak už by byl dávno zdravý."

°°°

"Když jsem tady, čas mi ubíhá o dost rychleji. Sasuke tě celý den hledá. Myslím ten menší. A Fugaku taky. Měl bys jít za nimi." Taro vstal, ale okamžik nato se musel zachytit lavičky, aby nespadl.
Naruto vyskočil.
"Co je ti? Itachi? Hej, slyšíš mě?" Taro se zase posadil a snažil se zhluboka dýchat. Od chvíle, kdy dopadl na ten kámen na konci Konohy, se jeho stav, i tak dost bídný, ještě zhoršil.
Z úst mu pomalu tekl pramínek krve, zbledl.
Naruto vzal černovlasého kolem pasu, zvedl ho a mířil s ním domů. Dobře věděl, jaké pozdvižení by v nemocnici vyvolal další Itachi.

Naštěstí nebyli od osady Uchihů příliš daleko, Naruto zrovna spatřil Fugaka, jak vchází do domu.
"Hej!" vykřikl zcela neomaleně. Nevěděl, jak Fugaka nazvat. S myšlenkou na oslovení pan Uchiha se začínal hloupě pochichtávat.
Fugaku se otočil, a v momentě, kdy mu došlo, koho to vlastně vidí, zbledl stejně jako před chvílí Taro. Ten vypadal, že brzy omdlí. Všechno se událo stejně rychle a téměř tiše jako doposud.

Fugaku se na nic neptal, Uchihu mladšího vzal do náruče a nesl jej do domu. Teprve teď, když se mu ten samý syn podruhé zhroutil, si uvědomil, že s ním není něco v pořádku.
"Co se ti stalo?" sám byl překvapený, jakým tónem se zeptal. Nikde ani stopa po drsnosti nebo výčitkách. Čirá starost.
Pohlédl na Itachiho ruce, celé od krve. Nevěděl, co má dělat. Naruto nervózně postával u dveří.
K náhlému tichu se přidal i Madara, který se po celém dni stráveném v zahradě konečně vrátil do domu. Zůstal stát u stejných dveří jako Naruto.
Taro ukázal roztřesenou rukou k plášti Akatsuki. Měl v něm lék. Poslední. Naruto mu plášť přinesl a napjatě očekával, co se bude dít dál.
Taro vytáhl skoro prázdnou krabičku, plášť odhodil. Místo, aby si lék vzal, jej ale podal svému otci.
"Měl bys to vzít do nemocnice na rozbor. Pak těch léků vyrobí více a mé malé já se té nemoci možná ubrání. Přišlo se na to příliš pozdě." Usmál se tomu, jak bláznivě to všechno zní.
Fugaku lék vzal.
"Jak dlouho bez toho vydržíš? Rozbor může trvat dlouho."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Chisuke Chisuke | Web | 15. března 2012 v 17:10 | Reagovat

Jé, konenčně konečně KONEČNĚ!!!! :-D  :-D  :-D  :-D
To čekání se vyplatilo, tahle kapitola je ještě skvělejší než ty předešlé. Nedá se jí vytknout absolutně nic, byla naprosto dokonalá.
Nemůžu se dočkat, jak si to tam vyřeší. Doufám, že poslední kapitolu napíšeš do konce prosince (věřím na apokalypsu 2012)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama