"To jsou ale volové. Tak já je pošlu, aby si to urovnali, a oni místo toho dělají zmatky." Dívka s bílými vlasy se nešťastně zamračila na křišťálovou kouli, kterou křečovitě svírala v dlaních. Kolem ní byly polštáře.
"Chovala jste se slušně, slečno Tsuki, můžete jít."
"No že ti to trvalo. Proč mě otec drží na tomhle místě? Nelíbí se mi tady!"
"Nadělala jste moc zmatků a to se vašemu otci nelíbí." Toru, hubený mužík s brýlemi věčně posazenými nakřivo, se nervózně ošíval.
"Mně se zase nelíbí, že mě bezdůvodně zavírá do místnosti plné polštářů."
"On k tomu ale má důvod. Zapomněla jste snad, že vás donutili jít i před soud, slečno? Byla jste obžalována a to vašeho otce hluboce ranilo-…"
"Jen se ho nezastávej, ty přizdis**či!"
"Chovala jste se slušně, slečno Tsuki, můžete jít."
"No že ti to trvalo. Proč mě otec drží na tomhle místě? Nelíbí se mi tady!"
"Nadělala jste moc zmatků a to se vašemu otci nelíbí." Toru, hubený mužík s brýlemi věčně posazenými nakřivo, se nervózně ošíval.
"Mně se zase nelíbí, že mě bezdůvodně zavírá do místnosti plné polštářů."
"On k tomu ale má důvod. Zapomněla jste snad, že vás donutili jít i před soud, slečno? Byla jste obžalována a to vašeho otce hluboce ranilo-…"
"Jen se ho nezastávej, ty přizdis**či!"
"Jak to mluvíš, Tsuki?!" zahřměl hlas a těsně vedle dívky se objevil vysoký muž s bílými vlasy a fialovýma očima.
"Tatínku! Neumíš si představit, jak tady trpím! Nedají mi ani pořádně najíst! Vidíš, i tenhle náramek, který jsi mi dal na narozky, mi padá ze zápěstí! Bojím se tady, je tady depresivní atmosféra…"
"To, co právě vyjmenováváš, nemůžeš znát."
"Uhm…"
"Ty máš s těmi lidmi pořád kontakt? Toru, okamžitě prohledej tuto místnost! Cokoli připomínajícího magii mi odevzdej!"
"Ano, pane!" sluha se pustil do polštářů a za chvíli po celé místnosti poletovala pírka.
…
"Tsuki, musíš pochopit, že to, co děláš, ještě nemůžeš dělat. Nemáš potřebnou kvalifikaci, dostatek zkušeností a nejsi ani dost stará na to, abys převzala svou moc, kterou pro tebe už dlouho uchovávám!"
"Ale otče! Byl to jen pokus urovnat lidské city!"
"Ty se v lidech nevyznáš! Nevíš, čeho jsou schopni! A v citech už rovnou ne!"
"Máš mezi nimi služebníka! Toho… toho… Hidana!"
"Hidan se narodil, aby mi sloužil."
"Bereš ho jako svého syna!"
"Protože mě respektuje jako pravý potomek svého otce. Ne jako ty, Tsuki. Chováš se, jako by tvůj život byl samozřejmostí."
"Chci poznat lidi! Oni mají všechno, co já ne!"
"A ty máš všechno, co oni ne." Řekl muž chladně. Už ho nebavilo se s tou pošetilou holkou hádat.
"Chci cítit! Lásku, vášeň, nenávist, pomstychtivost, zmrzlinu…!"
"Nevíš, co říkáš!"
"To je pravda. Co jsem to právě řekla?" holka se zatvářila zmateně. "Zvláště ta zmrzlina je strašně složité slovo. Mimochodem… víš, že se blíží moje narozeniny?"
"A co?"
"Chtěla bych, abys mi něco daroval."
"Slovník lidí a jejich sladkostí ti nedám." Založil si ruce na znamení neoblomnosti.
"Ten už nechci. Chci… svobodu. Chci dolů."
"Jashine-sama!" zavolal Toru s pýchou v hlase, zatímco klopýtal po schodech, v dlaních křišťálovou kouli.
"Dop*dele!" zaječela Tsuki a snažila se mu podkopnout nohy, přičemž se úmysl minul s účinkem, a na zemi ležela ona.
Jashin popadl kouli do rukou a svýma zlýma očima ji provrtával.
"Ty… ty… ty zasahuješ do jednoho z nejdůležitějších osudů! Co tě to napadlo? Osud řídím já a nikdo jiný!" zahřměl tak nahlas, až se okna sálu otřásla.
"Itachi si nezaslouží zemřít! Má svýho bráchu rád!"
"Ty jsi vážně-…!"
"Když ti tolik lezu na nervy, pošli mě dolů! Za nimi!"
Jashin se uklidnil, nadechl se a pokusil se svou dceru pochopit. Je jako její matka… neodbytná a paličatá. Peklo.
"Tvá matka tam dole zemřela." Řekl tiše. To Tsuki málem odzbrojilo.
"Protože jsi ji nechal zemřít." Odtušila chladně.
"Volila mezi námi a jimi. Vybrala si lidi. Ta sobecká stvoření."
"Sobecká? Ty to nevidíš? Itachi právě pláče! Tiše, ale o to více mě to bolí. Sasori je smutný, že opustil svůj domov a přitom truchlí, protože ztratil rodiče, aniž by mu to někdo řekl! Ti, které považuješ za bezcitné, city mají! A mají jich více než… ti, kteří jsou… považováni za hodné. Chci to poznat. Nechci tady zůstat sedět celý svůj život jako ty. Ty si tady sedíš, zatímco oni musí trpět! Jen protože ty chceš."
"Všichni, kteří jsou v té proklaté organizaci, si zaslouží zemřít co nejbolestivěji." Řekl přesvědčeně Jashin a zatvářil se mimořádně přísně.
*** Později odpoledne***
"Ty to nechápeš, Miko."
"Mňau?"
"Ano, tohle myslím. Víš, co jsou to city?"
"Vrnnnn…"
"Nevrň mi tady, ty hloupá kočko! Mluvím s tebou!" Sněhobílá kočka se olízla, čímž jen potvrdila svůj nezájem.
"Ach jo. Zabavil mi další kouli. To je fuk, teta mi dala zásobu." Zakřenila se šťastně a zpod postele vyndala další křišťálovou kouli.
"Tak ukaž, co děláš, Kakashi." Chvíli do koule civěla, pak ji ale zakryla urychleně polštářem. "Musíš tu blbou knížku číst nahlas?!" zaječela do skla zuřivě. "A co ty, Naruto? Zase se cpeš rámenem? Jak jinak, ty prase nenažraný. Chci to taky zkusit! Musí to být ukrutně dobrý… škoda, že nemůžu jíst."
Někdo zaklepal na dveře, Tsuki sebou polekaně škubla a přikryla kouli svou kočkou, která se ale natolik bránila, že jí poškrábala ruce. Rány se okamžitě zacelily.
"Příště už tu krev ochutnat stihnu!" prohlásila odhodlaně holka, a když spatřila, že někdo vchází do pokoje, kouli odhodila zpátky pod postel.
Jashin vypadal klidně, jako by ho nic nedovedlo vyvést z míry. Ke své dceři si váhavě přisedl a spustil:
"Víš… rozhodl jsem se, že tě na zem pošlu. Ale jen proto, abych ti dal lekci. Ukážu ti, že se v nich mýlíš. Musím tě předtím ovšem varovat. Dopad na zem pro tebe bude mimořádně těžký, tvrdý a přijdeš o všechny schopnosti. Budeš mít hlad, žízeň, bude tě všechno bolet, zranění se nebudou hojit, bude se ti chtít spát. Abych nebyl tolik přísný, nechám ti tu kouli, kterou máš právě pod postelí, aby ses se mnou mohla kdykoli spojit a říct mi… že se vzdáváš a že jsem měl pravdu… a že už nikdy nebudeš pochybovat o mých slovech…"
"To je doufám všechno?"
"Ne."
"Výborně. Mám jít hned?"
"Ano." Jashin se zlomyslně usmál a lusknul prsty.
"To lusknutí mělo bejt co, otče?"
"Ehm… to bylo na potvrzení mých slov."
"Aha. Začnem?"
Nemusela se ptát dvakrát. Poslední, co uslyšela, bylo jen tiché: "Hodně štěstí."
***
To, co ucítila, ji zmátlo. Ležela v keři, větvičky ji škrábaly do tváře a zamotávaly se do jejích vlasů. Zaječela a začala kolem sebe mlátit rukama i nohama, hlava nehlava.
"Au! Proboha…! Pomoc! Prosím, pomozte mi někdo! To bolí, strašně moc to bolí!" zařvala co nejhlasitěji a rozplakala se jako malé dítě.
"Tati, to bolí! Přestaň, prosím! Tati, tati! Slyšíš mě?! Tatínku, moc tě prosím!" přestože ji jen škrábaly větvičky do rukou, ještě nikdy necítila bolest a tohle ji překvapilo. Zvláště to, že se jí chtělo spát. V břiše jí kručelo a v krku měla sucho. Z očí jí tekly proudem slzy, když ucítila zimu, bolela ji hlava a záda od dopadu.
"Já… co to dělám? Dusím se! Dusím se! Pomoc!"
"To bude možná tím, že nedýcháš, huso hloupá! A neřvi tolik, vždyť ti nic není." Někdo ji popadl za ramena a jemně s ní zatřásl.
"Kdo-kdo jsi? Prosím, neubližuj mi!"
"Nechci ti ublížit…" pokrčil rameny mladík a usmál se na ni. "A jsem Naruto Uzumaki, budoucí hokage!"

