Téhle kapitoly si važte, protože ještě není ani na konoze.cz. :)
Jakmile Fugaku prošel bránou Konohy, okamžitě zamířil se svým synem do nemocnice. Přestože měl jiné starosti, vážnější, nemohl se tomu ubránit a těsně předtím, než do nemocnice vběhl, se otočil, jestli za ním nejsou další dva jeho synové. Nebyli.
Mikoto se mohla zbláznit, když jí poslíček neopatrně sdělil zprávu o polomrtvém synovi. Začala kolem sebe máchat rukama a první člověk, který se jí dostal pod ruku, schytal nemálo ran. Madara se po prvním pohlavku zatvářil jako malé dítě, kterému někdo sebral bonbon. Mikoto jej decentně ignorovala, když křičela:
"Za to všechno můžete vy! Kdybyste sem nepřišli, Itachimu by se nic nestalo!" A ač věděla, že mluví hlouposti, nehodlala přestat. Co nejrychleji popadla kabát (i když bylo léto) a vyběhla z domu.
Mikoto se mohla zbláznit, když jí poslíček neopatrně sdělil zprávu o polomrtvém synovi. Začala kolem sebe máchat rukama a první člověk, který se jí dostal pod ruku, schytal nemálo ran. Madara se po prvním pohlavku zatvářil jako malé dítě, kterému někdo sebral bonbon. Mikoto jej decentně ignorovala, když křičela:
"Za to všechno můžete vy! Kdybyste sem nepřišli, Itachimu by se nic nestalo!" A ač věděla, že mluví hlouposti, nehodlala přestat. Co nejrychleji popadla kabát (i když bylo léto) a vyběhla z domu.
Naruto za ní užasle hleděl a tupě se zeptal jediného dospělého Uchihy, který byl k dispozici:
"Co je jí?"
"Málem jí zabili Itachiho." Vysvětlil Madara trpělivě.
"Itachiho?!"
"Jo," Bez varování se blonďákovi pověsil na krk s úšklebkem, "Nikdo není dokonalý."
Naruto byl tímto gestem natolik vyvedený z míry, že se nevzmohl ani na odpor.
Den uběhl rychle, starší bratři se konečně vrátili do vesnice. Byla na nich vidět únava - Daichi si věřil ohledně cesty, a jak se dalo čekat, zabloudil.
Taro na něj co chvíli házel pohledy, které jasně naznačovaly, co si myslí. Daichi se snažil si jich nevšímat, stejně se ale neubránil zrádnému ruměnci.
Mikoto se svým manželem nehnula od postele, na které byl k přístrojům života připojen jejich syn. Vypadalo to na neklidnou noc, což cítili všichni, kteří se v sídle Uchihů právě ukládali ke spánku.
Sasuke nervózně postával u dveří, Naruto se ho už půl hodiny snažil marně odvést do pokoje.
"Měl bys jít spát, Sasuke." Připadalo mu to hloupé, přemlouvat malé já svého nejlepšího přítele, aby šlo na kutě.
"Čekám na rodiče. A na Itachiho." Zašeptal mladý Uchiha naivně, ačkoli v hloubi duše věděl, že se něco stalo. Nebyl totiž u hysterického záchvatu své matky, tudíž ještě nevěděl o svém starším bratrovi.
"Přijdou, ale ne dnes. Nebo aspoň zavři ty dveře, sakra, jde tudy zima." Blonďák to vzdal, nechal Sasukeho u dveří a sám se vydal do obýváku. Ulehl na zem, kde měl spacák. Chvíli zamračeně hleděl na Madaru, který byl na pohovce stočený do klubíčka a spal jako nemluvně.
Nemohl usnout, vstal, přehodil si přes sebe deku a vydal se na verandu osvícenou jen měsícem.
Překvapilo ho, když tam našel Daichiho.
"Ahoj," pozdravil ho nesměle, "můžu si přisednout?"
"Nemůžeš jít otravovat někoho jiného?" ucedil skrz zuby otráveně Daichi, ale nebránil se, když si blonďák přece jen přisednul.
"Nemůžeš spát?" pokračoval v načatém dialogu.
"Hm." Stručnost patřila k Daichiho předním vlastnostem.
"Už ti Madara říkal tu teorii o Osudu?"
"Co-? Ne." Narovnal se, šlo poznat, že ho toto téma zaujalo.
"Říkal, že se sem vrátil, aby v této době zemřel."
"Tak na co ještě čekáš? Oddělej ho, a můžeme se vrátit."
"No… když to řekneš takhle, zní to docela jednoduše."
"JE to jednoduchý."
"Sasuke… co myslíš, že se stane, až se vrátíme?" Daichi se odmlčel, tahle otázka ho zaskočila. Když ji Naruto vyřknul, cítil, jak vyzněla slabě a uboze. Bál se, to si mohl přiznat. "Co když se to pokazí ještě víc?"
Daichi pořád nic neříkal.
"Mluv se mnou." Vybídl jej znovu blonďatý ninja.
"Nevím, co ti na to mám říct. Odvykl jsem si mluvit."
"Víš… jsem opravdu rád, že jsem se vrátil do této doby. Možná… možná, že už ti rozumím." Daichi se od kamaráda odvrátil.
Naruto posmutněl.
"Sasuke… vrátíš se do Konohy? Když… když se tohle celé povede, tvá rodina bude žít. Nebudeš mít důvod k pomstě."
"Nepřemýšlel jsem nad tím." Lhal. Prakticky nemyslel na nic jiného než právě na konec této podivnosti a návratu do vesnice.
"Jdu spát. Dobrou noc." Naruto se zvedl a vešel do obýváku. Lehl si a jako na povel usnul.
Ozvala se dutá rána, Naruto sebou jen lehce cuknul. Ne nadarmo získal titul spáče. Klid ale netrval dlouho, jen po několika minutách se po sídle roznesl křik tak srdcervoucí, že to probudilo všechny obyvatele domu.
Blonďák vyskočil na nohy a obrátil se k Madarovi. Ten už nebyl na pohovce, ale na zemi, kde sebou divoce zmítal. Naruto se k němu rozběhl a zatřásl s ním.
"Hej! Vzbuď se! Přestaň křičet, slyšíš?!" Nejstarší Uchiha se probudil, ale mlátit sebou nepřestal. V očích měl hrůzu, ale i údiv. Naruto ho sevřel pevněji, přitiskl jej k zemi. To už do obýváku vběhl i Taro, Daichi a Sasuke.
"Co se stalo? Naruto!"
Taro neřekl ani slovo, přiblížil se k Narutovi a pomohl mu vstát. Stejně tak Madarovi, který se třásl po celém těle a vypadal, že ještě není úplně vzhůru. Připomínal malé dítě.
"Naruto… Naruto! Nejsem to já. Nemám to být já." Dostal ze sebe namáhavě. Blonďák nechápal.
"Cože? O čem to mluvíš?"
"Osud! Nemám zemřít já." Konečně to Narutovi docvaklo.
"A… a kdo teda?"
"On." Ukázal rukou na Daichiho, ten naklonil hlavu na stranu. Netušil, oč jde.
"To ne! Vymýšlíš si! On ne!" Naruto s ním znovu zatřásl. Taro ale vypadal, že ví, o co kráčí. Otočil se a spěšně vyšel z místnosti. Nikdo si toho nevšiml.
Sasuke se zachoval tak, jak by se byla zachovala jeho matka. K Madarovi přiklekl a zcela překvapivě mu položil dlaň na čelo se znaleckým poznamenáním: "Má horečku. Nejspíš blouzní."
Naruto začal horlivě přikyvovat. Ačkoli si nebyl jistý, jestli nejstaršímu Uchihovu věří, přece jen jej celá situace vyděsila. "Jo, jo! To bude ono. Určitě je to tou horečkou."
Daichi stál pořád u dveří, neschopen jediného slova či pohybu.
°°°
Začalo svítat. Do domu vstoupil unavený Fugaku. Když spatřil všechny v obýváku, zarazil se.
"Co má tohle znamenat?"
"Madara se složil." Oznámil bezcitně Daichi.
"Nemohl spát." Snažil se vše zamluvit Naruto.
"Je nemocný." Přidal se i Sasuke se svou teoriií, jako jedinou ověřenou.
"Kde je Taro?"
"Kde je máma?"
"V nemocnici."
"Nevíme."
"Cože?"
"Kdože?"
"Co říkal?"
"Kde je ta máma? A co Itachi?" Sasuke se snažil překřičet náhlý hluk.
"Je mu lépe. Bude v pořádku."
"Ono mu něco bylo?!"
"Nebylo, Sasuke, klid."
"Tak… ale tys říkal…"
"Houby říkal."
"Naruto, nepleť se do toho."
"Tak si to vyřeš sám, Sasuke!"
"Jsem Daichi!"
"On je Daichi!"
"Tak Daichi, vyřeš si to sám!"
"Hysterky."
"Moje hlava…" kníknul Madara, čímž konečně zastavil zjevně nekončící "rozhovor na úrovni".
"Tak od začátku." Promnul si spánky Fugaku. "Kde-je-Taro?"
"To nevíme. Zmizel."
"Zmizel?"
"Zmizel."
"Fajn. Naruto, najdi ho. Potřebuju si s ním promluvit."
"Proč já?!" bránil se blonďák, ale Daichi mu věnoval výchovný pohlavek, čímž změnil jeho názor.
"Sasuke, ty se postarej o tohohle…" mávnul směrem k sténajícímu Madarovi, nevědouc, jak ho nazvat.
Daichi si odfrknul, nebavilo ho už čekat, co z jeho otce vyleze. Ten byl nervózní.
"Hej… co mám dělat já?" Nebyl si jistý, jestli může Fugaka nazvat otcem. Připadal si cizí ve své vlastní rodině, dvakrát větší než by měla.
Hlava rodiny ztišila nápadně hlas. "Běž do nemocnice za matkou. Není jí dobře, potřebuje u sebe někoho." Znatelně posmutněl, Daichi jen přikývl.
Vypadalo to, že Osud nemá náladu něco řešit, ale ještě více zamotat.


Proč v tý anketě nemáš Jen o kousek zpět? Hrozně moc se těším na pokračování, doufám, že se tady objeví brzy
