"Co když… co když…" Fugaku se zády opřel o strom a zíral dále na kousek utržené látky.
"Klid, určitě nebudou daleko. Navíc je tady o dost více krve… a jiné." Nejstarší Uchiha byl vteřinu od vteřiny bledší, Daichi u něj stál a zíral do země. Vůbec netušil, kde by měli začít hledat.
V keři cosi zašustilo a všichni Uchihové nadskočili leknutím. Taro se opatrně přiblížil, ale dřív, než stačil původce hluku najít, to ono našlo jeho.
Padl k zemi, když se na něj vyřítilo roztřesené děcko, podle rychlého odhadu asi pětileté. Objímalo jej kolem pasu, a ač si to Taro nerad přiznával, byl v pasti. Daichimu zacukaly koutky. Jindy by v téhle situaci stál a zíral, ale teď měl chuť jen na jediné - zplna hrdla se rozesmát, což nakonec k zlosti jeho staršího bratra udělal, když zaklonil hlavu a celou mýtinu zaplnil jeho smích.
"Klid, určitě nebudou daleko. Navíc je tady o dost více krve… a jiné." Nejstarší Uchiha byl vteřinu od vteřiny bledší, Daichi u něj stál a zíral do země. Vůbec netušil, kde by měli začít hledat.
V keři cosi zašustilo a všichni Uchihové nadskočili leknutím. Taro se opatrně přiblížil, ale dřív, než stačil původce hluku najít, to ono našlo jeho.
Padl k zemi, když se na něj vyřítilo roztřesené děcko, podle rychlého odhadu asi pětileté. Objímalo jej kolem pasu, a ač si to Taro nerad přiznával, byl v pasti. Daichimu zacukaly koutky. Jindy by v téhle situaci stál a zíral, ale teď měl chuť jen na jediné - zplna hrdla se rozesmát, což nakonec k zlosti jeho staršího bratra udělal, když zaklonil hlavu a celou mýtinu zaplnil jeho smích.
Fugaku nemarnil čas, přiskočil synovi na pomoc, dítě vzal, podíval se na něj s výrazem, jako by držel něco o dost nechutnějšího, než pětiletého chlapce a v natažených rukou jej položil na zem. Pak si k překvapení všech sedl naproti němu a zamračil se.
"Jak dlouho jsi tady? Co všechno jsi viděl? Co tady děláš? Kde máš rodiče?" začal chlapce bombardovat otázkami, aniž by se nadechl.
"Tohle není výslech jako u policie." Snažil se o záchranu Daichi, pořád se usmívajíc. "Na děcka musíš jinak."
"Jo? Tak si to zkus ty, chytráku! Itachi je už možná-…" otočil hlavu k dítěti, které na něj pořád beze slova zíralo.
"Maminka mi zakázala mluvit s cizími lidmi." Vyhrklo nakonec až podezřele souvisle důvod svého mlčení.
"Já jsem Daichi. Už nejsem cizí, tak to konečně vyklop. Viděl jsi tady nějaký boj?" Daichimu zmizel úsměv z tváře.
"Ano." Přikývl chlapec a v jeho očích se náhle objevila hrůza.
Taro si po celou dobu vyslýchání dítěte držel odstup a v pravidelných intervalech schytával od mladšího bratra posměšné úšklebky.
Po další hodině se jim konečně povedlo z chlapce vytáhnout informaci, že nepřátel bylo mnoho a proti nim stál jediný kluk, který nakonec skončil v jejich spárech.
"Co mu udělali?"
"Nevím… ale vypadal jako mrt-…" Daichi instinktivně zacpal dítěti pusu, když spatřil výraz svého otce.
"Jakým směrem šli?" Chlapec ukázal prstem mezi stromy.
"Fajn, to nám stačí." Přikývl Taro, který nervózně přešlapoval asi o deset metrů dál, nedůvěřivým pohledem měříc malého svědka.
…
Šli poměrně krátkou dobu, ačkoli se ještě museli stavit ve vesnici nedaleko od Zvučné, aby našli rodiče malého kluka.
"Jsem tak ráda, že jste ho našli zrovna vy, hodní ninjové. Bůh ví, kdo by mu mohl ublížit, když se po lese potuluje ta banda, co-…" koktala chlapcova maminka šťastně, zatímco svého syna láskyplně objímala. Užuž Tarovi hrozilo, že mu žena vlepí vděčnou pusu, ale opět se jeho záchrany ujal Fugaku, když ženino koktání zarazil:
"Jaká banda?"
"No… ta, co se snaží odporovat Orochimarovi - sama. Abyste věděli," dramaticky ztišila hlas, "naše vesnice je zásadně proti nim. Náš starosta se snaží pochopit, že to dělají pro své rodiny, ale aby do toho zatahovali ještě nás - no to je skandál, řekněte, že je?! Poslyšte, mladíku…" promluvila opět k Tarovi, který se rozhlížel kolem sebe a teď sebou překvapeně cukl, "strašně mi připomínáte jednoho chlapce, asi desetiletého nebo tak. Přednedávnem do této vesnice přišel sotva naživu, vedl mi tady Michia. Zachránil je před tou bandou, víte."
Fugaku se na Tara zmateně podíval, ten ale jen pokrčil rameny. Očividně netušil, o čem to ta žena mluví. Každopádně si byl jistý, že náhlou bolest hlavy má na svědomí ona, její řeč totiž neznala konce.
Když se konečně rozloučili (vděčnou pusu od matky Michia schytal nakonec Daichi), všichni tři Uchihové si navzdory situaci oddechli se slovy:
"Ani se nedivím, že ten kluk pořád utíká, když má tak užvaněnou matku."
"Ale víme, kde je Itachi." Dodal Daichi smířlivě.
°°°
"Ty's mi tady chyběl."
"Och, to je od tebe tak milé. Taky tě rád vidím, Naruto." Zašveholil Madara s prapodivným úsměvem, zatímco si sedal k blonďákovi na verandu. Ten se nápadně odsunul, to ale staršího muže neodradilo od konverzace, které zřejmě dával mnohem větší naději, než si sám dokázal připustit.
"Vím, že jsem ti udělal ze života peklo, ale měl bys vědět, že Osud to tak chtěl." Řekl po chvíli naprosto nesmysluplnou větu. Naruto se na něj podíval jako na blázna.
"Co?" vypadlo z něj konečně.
"No… Mikoto ti přece řekla, že ses do minulosti vrátil proto, že jsi moc chtěl něco změnit. Podle odhadu soudím, že to byl Osud tvého přítele."
"No a co?"
"Jak bych to jen řekl… vsadím se, že něco jsi chtěl ještě víc. Když ses narodil, tví rodiče-…"
"Vím, na co narážíš." Usadil jej Naruto chladně.
"Netrápíš se tím, že je to možná tvoje chyba?"
"Je to TVOJE chyba."
"Já to přece vím. Jde o to, že jsi to určitě chtěl někdy změnit, přemýšlel jsi nad minulostí."
"Hmm… ano." Přitakal Naruto po chvilce vehementního uvažování, když přemýšlel nad tím, zda-li má říct Madarovi pravdu nebo ne. Nakonec usoudil, že mu to nijak neublíží.
"V tom případě jsi musel přemýšlet i nad tím, proč tě ta díra poslala sem a ne do té doby, kdy ses ještě nenarodil?" Blonďák sebou trhnul. Aby byl upřímný, nepřemýšlel nad tím nikdy TAKHLE.
"Mluv dál." Vyzval Uchihu dychtivě. Madara totiž působil dojmem borce, který si je jistý vším, co tvrdí. I pokud jde o nesmyslné teorie.
"Té věci, která tohle zařídila, se říká Osud. Možná jsi o tom stvoření někdy slyšel. Těsně předtím, než mě Osud vtáhl, se mi podařilo si s ním promluvit."
"O čem?"
"O tom, proč mě posílá zpět."
"A?"
"A… dozvěděl jsem se, že musím zemřít v této době. A vymyslel to sakra dobře, když sem poslal i tebe. Zabil tak několik much jednou jedinou ranou. Parchant." Madara už vůbec nepůsobil dojmem Tobiho, naopak, teď byl extrémně vážný, což Naruta ještě víc znepokojovalo.
"A jak to všechno souvisí se mnou? O čem jsi původně mluvil? Kam tenhle rozhovor vede?"
"Mluvím o tom… že byl tvůj Osud, stát se Jinchuurikim a Osudem tvého otce byla smrt. Totéž platí i pro tvou matku. Kdyby se to všechno nestalo, stalo by se něco mnohem horšího, svět by nikdy nenalezl mír a nakonec by se všechny země pozabíjely navzájem v záchvatu domnění, že jim může patřit celý svět. Nedívej se tak na mě - já s tím nepřišel jako první. Přede mnou bylo ještě dost imbecilů, kteří se o to pokusili.
Každopádně jde o to, že můžeš změnit jen určitou etapu svého života, a to právě tu, kdy z tvého života zmizel Sasuke."
"Takže…"
"Takže musíme pryč."
"Ale jak?"
"To netuším. Já se o to ani starat nemusím. Konec konců jsem tady proto, abych zemřel. Odtud se nikdy nedostanu."
"A to ti mám věřit, že chceš udělat dobrý skutek a obětovat se?"
"Napadlo mě, že mi nebudeš věřit. Ale měl bys využít toho, že se nechovám jako ten Madara v přítomnosti. Teď jsem… smířený. Doufal jsem, že to půjde vyřešit nějak jinak, jako každému člověku se mi nechce zrovna umírat. Ale jiná možnost není. V téhle době zůstanu do momentu, kdy zešílím. A protože Osud ví, jak moc si přeješ mě zabít, poslal tě sem i pro tento důvod. Proč myslíš, že jsi ještě tady? Pomohl jsi objevit pravdu o Itachim a Sasuke zná pravdu, tudíž je teď jen na něm, jestli se vrátí do vesnice. A na tobě, jestli mě zvládneš zabít. Totiž, nemysli si, že se nechám bez boje." Zakřenil se vesele Madara na žasnoucího Naruta.
°°°
"Pořád krvácí. Měli bychom mu nějak-…"
"Ne. Orochimaru už o nás ví. A pokud toho kluka vyléčíme, pozabíjí nás tady."
"Mrtvý mu bude k ničemu!" Rozčilil se mladík na svého nadřízeného, když se snažil obvazy marně zastavit Itachiho krvácení.
"Jsou to naše poslední obvazy a máme tady zraněné." Odpověděl chladně vůdce skupiny takovým tónem, že bylo všem jasné, čí slovo bylo poslední.
Do jeskyně vtrhnul postarší muž, udýchaně se zachytil kusu kamene, aby neupadl.
"Jdou sem. Pro něj." Dostal ze sebe přerývaně.
"Kdo? Orochimaru nebo nějakej Uchiha?"
"Uchiha…" vydechl muž vyčerpaně a padl k zemi. Nehýbal se.
Vůdce nečekal ani vteřinu na to, aby se opravdu obeznámil se situací, byl si však jist, že dalšího Uchihu by neporazil.
Nebyl ale dost rychlý, průchod do jeskyně byl náhle zastoupen mužskou postavou, z níž jen zářila bojechtivost a výsměšnost. Daichi si neodpustil arogantní tón.
"Je vás dvacet na jednoho kluka a víc jak polovinu ztratíte. No to se mi snad zdá." Ušklíbnul se, pak se ale otočil za sebe a křikl: "Taro, tady." Itachimu chvilku trvalo, než mu došlo, že se vlastně nejmenuje Itachi a teprve za pár vteřin na své momentální jméno zareagoval. Přiskočil ke svému bratrovi a rozhlédl se po jeskyni. Ninjové vstali, nejmladší si stoupl před zraněného Itachiho.
"Nezabíjejte nás." K překvapení všech se ozval právě vůdce. Žaludek se mu zhoupl jako na vodě, když se v chodu do jeskyně objevil i Fugaku, se kterým se znal osobně a neměl s ním zrovna dobré zkušenosti. Ten ale nevnímal nikoho jiného než svého syna, ležícího až úplně vzadu.
"Odstup." Zahřměl tak autoritativním tónem, že všichni, kdo dosud stáli v cestě (i Taro s Daichim), se ve vteřině objevili namačkaní u zdi. Z jeho postavy přímo zářil respekt a Daichi vše užasle pozoroval. Bylo to vlastně poprvé, co takhle svého otce viděl. A svého staršího mladšího bratra také.
Fugaku vzal Itachiho do náruče nanejvýš opatrně, zcela bez problému vystoupil z jeskyně a těsně před tím, než se ke všem otočil zády, hlesl:
"Víte, co máte dělat."
Tarovi se nechtělo zabíjet všechny ninji, bylo jich dost a někteří z nich byli hodně zranění. Daichi se na něj výhružně podíval. "Ten výraz znám. Chceš jim to odpustit." Znělo to nebezpečně.
"Chtěli zachránit svou vesnici před Orochimarem."
"Za tvůj život." Ninjové nic nechápali. Ublížili přece tomu malému klukovi, ne tomu většímu.
"Jeden život za spoustu dalších." Pokrčil rameny Taro.
"Ty pitomče." Daichi musel uznat, že jeho "změklé" srdce se od doby jeho objevení v Konoze nezměnilo. Kdyby byl v přítomnosti, byl by je zabil s úsměvem na tváři. Ale teď… nechtěl. Nemohl.
Pomalu doháněli svého otce, oba mlčeli. Taro se na svého bratra zadíval zkoumavým pohledem.
"Nehleď tak na mě. Ještě pořád mám chuť tě zabít." Ohradil se téměř vztekle mladší Uchiha.
"Děkuju ti."
"C… cože?"
"Díky za to, že jsi je nezabil." Vysvětlil Taro situaci.
"Tse… ti parchanti si život nezasloužili."
"Jsou našimi dlužníky."
Opět nastalo nepříjemné ticho.
"Sasuke, omlouvám se." Tomu se říká rána pod pás. Pomyslel si dotčeně Daichi.
"Už s tím přestaň." Odsekl jenom. Ucítil však výčitky. "A přestaň se na mě tak dívat! Kvůli tobě mám výčitky a přitom jsem ti nic neudělal! Bylo mi líp, když jsem si o tobě myslel, jakej jsi hajzl." Ulevil si Daichi znovu, avšak výčitky ještě zesílily.
Taro se na to jen pousmál. Provokaci mladšího brášky si nemohl dopřát tolik let…

