close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
             Něco okopírujete, nahlašuju. ^.^

Jen o kousek zpět, 17. kapitola

30. prosince 2011 v 19:04 | Mrs.Rinnegan
Fugaku nemeškal, rozběhl se ulicí Konohy, až nakonec našel toho, koho tak urputně hledal.
"Taichiro!" zavolal a zprudka zabrzdil před unaveně vyhlížejícím mužem.
"Hm." reagoval oslovený, ale zrak nezvedl.
"Kam jsi poslal Itachiho?" Tentokrát mu pohled věnoval.
"Víš, před nedávnem mě požádal o nějakou misi…"
"To mě nezajímá, chci vědět, kde je!"
"No… jde směrem ke Zvučné."
"Zvučná?!"
"Varoval jsem ho, že je to těžká mise. Ale Hokage mu věří." To už Fugaku neslyšel, obrátil se a běžel zpátky do osady Uchihů.



Jako první ho uviděl Daichi, když se k němu jeho otec přiřítil a bez dechu oznámil:
"Je ve Zvučné." Daichimu se při jménu vesnice zatočila hlava. Vzpomněl si na Orochimara a na to, že ten slizký had ještě není mrtvý a vlastně nějakou dobu ani nebude.
Do začínající rozprávky se nevědomky nachomýtl Taro, když ho jeho otec popadl za límec košile a přitáhl k sobě.
"Ty jsi on a on je ty! Ty ho zvládneš najít!" dedukoval hystericky. Taro se šikovně vysmýkl ze sevření a ustoupil o krok dál.
"Měl bys být rád, že je pryč. Jestli zemře, zemřu i já a tak odčiním..."
"Není čas na výčitky svědomí!" vložil se do rozhovoru Daichi a tentokrát to byl on, kdo svého staršího bratra popadl. "Jestli zemře…" začal výhružně, ale opět mu nikdo nevěnoval menší pozornost.
Stačilo jen, aby Taro poraženě přikývl a všichni tři Uchihové se vydali na pátrací misi.

Zanedlouho doběhli na rozcestí.
"Do Zvučné to trvá den a půl, pokud nepřenocuje. Takže tam ještě nemůže být." Přemýšlel nahlas Daichi, když se Taro rozhlížel na všechny strany, jestli nenajde jen nepatrnost, která by ho ke svému malému já dovedla. Věděl, že Orochimaru už v té době toužil po Itachiho těle, aby ho použil jako svou další schránku. Jenže jako dítě se Itachi nemohl Orochimarovi rovnat.

Fugaku vypadal, že opravdu netuší, co má dělat. Tohle se mu ještě nikdy nestalo, aby se musel strachovat o svého syna. On byl ale první, kdo si všiml nepatrné stopy po boji.
"Tady." Hlesl tiše a poklekl do prachu, aby ze země sebral útržek černé látky potřísněný krví.

***

Otevřel oči, ale okamžitě svého počínání zalitoval, když ucítil prudkou bolest v celém těle. Otočil se opatrně ke světlu a pomalu nechal oči si zvykat. Světlo vycházelo zvenku, a podle chladu mohl být v jeskyni.
"Je vzhůru." Ozvalo se za ním a on sebou polekaně škubl. Lhal by, kdyby se opovážil tvrdit, že se nebojí.
"Mám chuť ho zabít, parchanta malýho." Nechal se slyšet jeden z mužů, očividně nejvíce zraněný.
"To každej tady. Ale takhle máme Orochimara na háku. Přestane útočit na naše lidi, dokud ho budeme mít. A my tak získáme dost času na evakuaci naší osady. Ženský s děckama se těžko ubráněj." Odpověděl mu na rozhořčení vůdce skupiny.
"Však proto ten fracek ještě žije." Odsekl nevrle dříve zmíněný ninja. Vůdce zavrtěl hlavou a přistoupil k chlapci na zemi.
"Hmm… každej další škrábanec nám dá jistotu, že Orochimaru nic nepodnikne. A ty, Uchiho, abys rozuměl… nic proti tobě, ale jsi pro nás sotva důležitější než naše rodiny." Pousmál se shinobi a rázně přitlačil kunaiem chlapci na tvář. Z rány se okamžitě začala valit krev.
"A nechtěli jsme ho dřív pro Sharingan?"
"To jo… ale Uchiha se činil a lékaře nám zabil. Neměl by je kdo implantovat. Umíš to snad ty? Nemáme na výběr, teď musíme kontaktovat Orochimara. Miko… jsi nejvíc pohromadě, víš, co máš dělat." Oslovil mladého člena jeho skupiny, který přikývl, vzal útržek papíru, který doteď ležel nedaleko něj na batohu a vyšel z jeskyně.
Itachimu zatrnulo. Chtějí jej vydat Orochimarovi? Zavřel oči a snažil se ze sebe dostat alespoň minimum chakry. Nic.
"Máš to marný, hochu. Snad sis nemyslel, že nemáme pojistku?" uchechtl se zlomyslně další z ninjů, sedíc nejblíže u chlapce.

***

"Mami… kde jsou všichni?"
"Sasuke, běž si hrát."
"Ale s kým? Zrovna mám štěstí, že se tady objeví další dva bráchové a ti taky zmizeli! Navíc…"
"Ještě je tu Naruto."
"A Madara." Ozval se černovlasý muž s poťouchlým úsměvem a dále se věnoval hledění do zdi. Sasuke se otřásl. Z toho chlapa šel strach, proto popadl blonďáka za ruku a vytáhl jej ven.

"Naruto… řekni mi něco o budoucnosti."
"To bych neměl, Sasuke. Může se tím leccos změnit."
"Prosím." Blonďák nedokázal dlouho udržet vážnou tvář, když se mu naskytla podívaná na jeho budoucího rivala se psíma očima.
"Něco už víš, ne?"
"Jo… to, že brácha… brácha… zabije všechny z klanu kromě mě. Protože mu to nakázala rada vesnice a aby mě donutil zesílit, neřekl mi pravdu. Pak jsem ho zabil." Ucítil v očích slzy, kterým ale nedovolil spatřit světlo světa. "Ale chtěl bych vědět něco jiného… něco pozitivního."
"Víš, my dva toho ještě spoustu zažijeme. Budeme kamarádi. Když byl tvůj klan vyvražděn, uzavřel ses do sebe a s nikým jsi nekomunikoval. Jenže já ti rozuměl a to z nás po čase udělal přátele. A ty…" zaťal pěsti, aby potlačil vztek a smutek, "jsi potom prostě utekl."
"Proč?"
"Chtěl jsi být silnější."
Tím rozhovor Naruto ukončil a odešel zpět do domu. Sasuke zůstal na verandě sedět sám, pomalu se začínalo stmívat. Neměl rád tyhle večery, kdy byl jeho brácha na misi a on nevěděl, jestli se vrátí.
Znal už spoustu lidí, kterým na misi někdo zemřel. A on k těm lidem nechtěl patřit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama