Zlehka doskočil na zem, přičemž z batohu vytahoval mapu a zadání mise.
"Hmm… to je ještě daleko." Poznamenal tiše, mapu vrátil zpět do batohu a pečlivě si přečetl seznam. Poté se vydal na cestu do Zvučné vesnice.
"Hmm… to je ještě daleko." Poznamenal tiše, mapu vrátil zpět do batohu a pečlivě si přečetl seznam. Poté se vydal na cestu do Zvučné vesnice.
Konečně měl klid, mohl se nadechnout, cítil vůni lesa a květin. Přesně tohle potřeboval, odpočinout si od zmatku panujícího v Konoze, na který nebyl zvyklý.
Slastně vdechoval vůni kapradin, skákal z jednoho stromu na druhý a užíval si každičkou vteřinu s doprovodem radostně trylkujících sýkorek.
Vzpomněl si na slova svého mladšího staršího bratra. Věděl pravdu, věděl, že jednoho dne by měl vyvraždit svůj klan. Byl připravený na vše, přesto mu to nedávalo spát.
Potřásl hlavou, když se mu v mysli vybavila slova jeho senseie, který ho nabádal k opatrnosti. Neměl čas přemýšlet, potom nevnímal okolí. A on chtěl mít přehled o všem, co se kde pohne.
Měl neblahé tušení, že jeho mise neproběhne tak, jak by správně měla.
°°°
"To jídlo je… úžasné! Mockrát vám děkuju!" Naruto byl radostí bez sebe, s plným žaludkem a v blízkosti svého nejlepšího přítele. Dokonce úplně zapomněl na to, že je v jiné době, než by být měl. Bylo mu to jedno.
Mikoto se zaculila jako malá holka. Neopovrhovala slovy chvály, které slyšela u večeře jen málokdy. V její rodině se při jídle zpravidla nemluvilo, zatímco tenhle blonďatý chlapec mlčel, jen když polykal sousta. Za jídlo byla chválena především Sasukem, protože Mikoto vařila především zdravě a hlavně výživně, což Itachimu nikdy moc nevonělo. Ten dával přednost cukrátkům.
"Alespoň, že ses nechtěl Itachimu vyrovnat v počtu snědených sladkostí, Sasuke. To byla záležitost, ve které jste se lišili nejvíce, vaše stravování." Mikoto se nad vzpomínkami radostně smála, zvlášť když pozorovala, jak se oba bratři tváří.
Taro byl u stolu poněkud nesvůj, nervózně se ošíval a žasnul nad tím, jak se jeho matka chovala přirozeně, ač čelila mnohem nepřirozenější situaci. Daichi seděl naproti bratrovi, hlavně co nejdál hodujícímu (a prskajícímu) Narutovi.
Madara vypadal tak neškodně, že i malé kotě by vedle něj vypadalo jako rozzuřená krvelačná šelma. Nikdo se nad tím pořádně nepozastavoval, všichni měli dost obav ohledně své vlastní změny. Taro se například musel vyrovnávat s tím, že neskrývá své emoce, že nedokáže udržet chladnou masku, v čemž byl ve své době učiněným mistrem, zatímco Daichi se pokusil domlouvat svému srdci, ať zase honem zkamení, protože být hodný mu dělá potíže. Naruto se svým slzám ani nedivil, zkrátka je nechal proudit, kdykoli se mu na pohled naskytlo něco roztomilého nebo smutného.
(Stručně a jasně - choval se jako ženská.)
Fugaku byl pořád uražený a odmítal se s Tarem bavit, protože v polovině cesty ke kanceláři Rady vesnice se jeho syn otočil a beze slov zmizel.
Nejstarší Uchiha vypadal spokojeně, jakoby ani v nejmenším netušil, kdo je ve skutečnosti. Na první pohled jejich život vypadal idylicky. Ovšem většině členů rodiny dělal starosti malý Itachi.
Bylo pozdní ráno, když rodina vstávala do nového dne. Mikoto byla v kuchyni a snažila se být klidná, když servírovala stůl pro tolik lidí. Až když nachystala sladkou snídani pro svého staršího mladšího syna, roztřásly se jí ruce.
Jakmile vešel do dveří její muž, vrhla se na něj se slovy:
"Musíš okamžitě zjistit, na jaké misi Itachi je! Mám strašný pocit, co když se mu něco stalo? Chci, aby se vrátil! Hned!" Fugaku se už za léta, co Mikoto znal, naučil brát její varování vážně. Mnohdy, když se ji totiž snažil uklidnit, schytal pár ran, které by za (ne)normálních okolností jistě s radostí oželel. (Jako každý muž.)
"Itachi! Teda Taro!" vřískla hystericky. Mladík se objevil pár vteřin nato. Mikoto k němu přiběhla a začala se vyptávat:
"Nepamatuješ si náhodou, jestli se ti někdy na nějaké misi náhodou něco nestalo? V jedenácti letech?" Taro však nepřemýšlel dlouho.
"Ne. Náš příchod do této doby mě… teda jeho vyděsil. Zjistil, že ho bude chtít Sasuke jednou zabít, aniž by věděl důvod. Navíc to nemá v povaze, zůstávat u zdroje zmatku. Takže tehdy, když jsem byl malý já, jsem tady já jako dospělý nebyl. Tudíž ho nic nedonutilo z domu odejít." Pokrčil rameny, čímž dal najevo, že on sám svým slovům za mák nerozumí. Jeho matku to ale přesvědčilo o tom, v co doufala, že se nestane.
"Fugaku." Pískla tiše a oslovený jen přikývnul.
"Jdu se zeptat jeho senseie." S těmito slovy klidně odešel. Pravděpodobně Itachimu věřil více, než si sám dokázal připustit.
Daichi stál na prahu kuchyně, slyšel každé slovo. Zavrčel vzteky, když v srdci ucítil bodavou bolest. Takže o něj má strach. Ale proč?
Jeho podvědomí se snad smířilo s pravdou jeho bratra, zatímco on váhal? Bez jeho svolení?! No tohle!
°°°
Nedokázal se soustředit. Cítil, že ho někdo sleduje. Prudce zastavil, automaticky tasil katanu, aktivoval Sharingan a začal očima prohledávat okolí.
Nečekal dlouho, zpoza stromu se na něj vyřítilo množství zbraní s otrávenou čepelí. Fialová tekutina na hrotech přímo bila chlapce do očí, tudíž měl možnost se - i díky Sharinganu - pohotově letícím zbraním vyhnout. Všechny do jednoho odrazil katanou, aniž by přestal dávat pozor na okolí. Pečlivě sledoval každý pohyb.
"Tak se ukaž…" vybídl neviditelného nepřítele tiše. Ten ho nakonec poslechl a ze stínu vstoupil na světlo. Jenže nebyl sám. Okolo něj se postupně začali objevovat další a další ninjové, připravení k útoku.
"To je on?" ozval se jeden z nich váhavě.
"Přesně tak. Šéf bude mít radost." Odvětil druhý spokojeně.
"Bacha na něj, chlapi. Víte, jak jsme dopadli minule. Jeden takovýhle zmetek nás tehdy rozmetal na kusy."
"Cože? Vždyť je jen jeden. A navíc děcko!" divil se ninja vzadu, pravděpodobně nováček. I Itachi si vzpomněl na tváře některých, když s nimi minulý rok bojoval.
"Jo, jenže ne ledajaký děcko. Však to poznáš." Už toho měl dost, jak se o něm ti lidé vybavovali, jako by tam vůbec nebyl. Rozkročil se a rozhodně promluvil:
"Co po mně chcete?"
"Nic jiného než tvé oči." Odpověděl pohotově vůdce celé skupiny.
"V tom případě je mi líto, ale nemohu vás nechat žít!"
"Nápodobně, dítě."
Klid lesa se najednou změnil v nebezpečnou vřavu, kdy se alespoň třicet mužů rozběhlo na jednoho jediného chlapce. Věděl, že je téměř bez šance, přesto nehodlal přestat s bojem, dokud nezabije alespoň většinu z nepřátel.
Netrvalo dlouho a jeden z nepřátelských ninjů vrazil do Itachiho takovou silou, až chlapec odletěl několik metrů a praštil sebou o strom. Před očima se mu zatmělo, pár setin vteřiny si byl dokonce jistý svým oslepnutím, ale když potřásl hlavou, tma se změnila jen v mžitky a on se rozhlédl, aby na poslední chvíli našel únikovou cestu.
Spousta ninjů byla pobita, přesto jich zbývalo moc na to, aby se malý Itachi ubránil. Navíc cítil něco divného…
Pohlédl na pravé rameno, které měl potřísněné krví. Dosud si myslel, že to je krev jednoho z jeho protivníků, ale při bližším zkoumání si musel připustit věc, kterou zažil dosud jen jednou: Byl raněn.
A jak zjistil hned nato, nebylo to obyčejné zranění. Z rány mu vytékala fialová a hustá tekutina, která rozhodně nebyla krví.
Zavrávoral, cítil, že velice rychle ztrácí smysl pro orientaci. Naposledy pohlédl k nebi, ale tušil, že utéct nedokáže. Přesto to poslední, nad čím přemýšlel, bylo vzdát se. Napřáhl se k další ráně katanou, ale další ninja využil jeho pomalosti a chlapci vrazil do břicha další otrávenou zbraň. To už bylo na kluka moc a bezvládně se skácel k zemi. Nejmladší z nich se napřáhl k další ráně, ale byl zastaven vůdcem skupiny.
"Máme ho přinést živého. Jak jinak asi bude moct aktivovat Sharingan, ty tupče?"
"Omlouvám se, Jinkachi - sama." Sklopil hlavu mladík a vzal zraněného chlapce do náruče, načež se společně s kumpány vydal na cestu do jejich úkrytu.

