Itachi už ale neměl čas jen tak postávat, za necelých deset minut měl být u brány, přichystaný a v plné síle na misi, kterou si doslova a bez přehánění vydupal u jak senseie tak i hokageho. A on ještě nikdy nepřišel pozdě. Dokonce to pro něj bylo natolik důležité, že ho ani nezajímalo, jak může jeho matka, o tolik let mladší, znát Madaru, který by měl být podle legend mrtvý už pěknou řádku let.
Z řady, ve které dosud stál, se nepozorovaně odplížil, aby se ještě narychlo připravil. Zpod postele vytáhl malý batoh, hodil do něj zbraně a deku, načež si jej přehodil přes rameno, vzal si boty, rychle načmáral vzkaz pro matku, aby neměla starost a po špičkách odešel z domu. Ani se nerozloučil s bratrem. Nebo s bratry?
Před bránu dorazil přesně na čas, jeho sensei ho již očekával. Znuděně se opíral o zeď, v ústech přežvykoval kousek trávy. Na svého žáka se mile usmál.
"Tak co, připraven?" zeptal se rádoby bezstarostně, jeho tvář ale byla stažená nervozitou. Ztišil hlas:
"Itachi… cítíš se opravdu dobře? Já jen… v poslední době jsi nějaký… jiný."
"Co tím myslíte?" přešel chlapec do protiútoku, a na potvrzení vážnosti začínající nemilé konverzace si založil ruce v bok.
"No… jsi vyděšený. A bledý."
"Já… já… to nejsem. Jsem v pořádku. Můžu jít?"
"J…jo, jasně. Tady máš mapu a zadání úkolu. Dej si pozor, opravdu je to dost… náročné. Musíš být v klidu. Bohužel jsem nenašel žádný doprovod nebo kohokoli jiného. Všichni jsou na misích. Slib mi, Itachi, že ať už se s tebou děje cokoliv, nenecháš se tím ovlivnit zrovna při tomto úkolu. Ano?"
"Hmm… samozřejmě, sensei. Zvládnu to." Itachi si vzal seznam a otočil se k odchodu.
Zmizel mu z dohledu dříve, než stačil svému žákovi popřát hodně štěstí.
°°°
"Kam zmizel Itachi?" Mikoto popadal hysterický záchvat. Běhala z místnosti do místnosti, a pokaždé, když zjistila, že ani v jedné její syn není, chytla se za srdce a běžela dál. Fugaku s Madarou vše pozorovali naoko chladní, přestože oběma ninjům cukaly koutky. Madara sám měl od svého cestování časem hravější náladu, jako by byl dítě. Proto si nemohl odpustit, aby neschoval lístek, narychlo napsaným Itachim, který by Mikoto mohl dostatečně uklidnit. A Bůh nad nimi, i Fugaku si manželčino vyšilování jaksepatří užíval.
Sasuke ale neměl tak dobrou náladu. Civěl na Naruta, který právě chytnul Daichiho za límec košile a nemilosrdně s ním třásl.
"Prosím tě! Tohle už nikdy neuslyšíš, tak poslouchej pořádně! Já tě prosím! Už 27 dní a 14 hodin jsem pořádně nespal a jedl jsem jen rýžové buchty! Kdybys jen cítil jejich chuť, takovou sladko kyselou, no hnus, fakt! Nech mě tady, prosím!" Narutovi málem tekly slzy, jak byl na dně. Měsíc bez rámenu, to ještě nezažil. Daichimu se ho zželelo. Ale i tak, nechtěl mít na krku další hysterku. Jako by nestačil Madara a jeho vyvádění. Taky měl strach z jeho nastěhování.
I tak, to poslední, co potřeboval, byla neustálá blízkost Naruta. Nevěděl, co říct. Umírá? Je nemocný? Co si má jen vymyslet, aby se ho zbavil? Všechno jen komplikoval.
Taro vše sledoval z bezpečné vzdálenosti. Zíral na toho kluka, jak se chová. Tohle má být ten hrdina Konohy? Vyvolené dítě závislé na Rámenu? Daichi přemýšlel stejně.
Popadl Naruta za ramena a pořádně s ním zatřásl, přičemž mu ještě stihl vrazit pár facek se slovy:
"Ty v**e! Vzpamatuj se!"
Naruto ho překvapivě poslechl. Chvilku mlčel a přešlapoval na místě, pak se zarazil a prstem ukázal na Tara.
"A to má znamenat co? Nechtěl jsi ho zabít? Nechtěl jsi zabít oba dva?"
"V tom je ten problém. Chtěl." Povzdechl si Daichi nešťastně a hodil na svého staršího bratra poražený pohled.
Nechtěl nahlas říct to, čemu se mu ještě pořád nechtělo věřit. Zamyslel se, zíral na jedno místo kdesi za Narutem a nevnímal okolí, přičemž ani nevěnoval pozornost rozbitému oknu a letícímu objektu z něj jako důkaz toho, že Mikoto nakonec vzkaz od syna našla a teď dávala svému manželovi a nejnovějšímu návštěvníkovi zabrat.
Hlava rodiny najednou zvážněla. Fugaku vyšel rázně ven, zastavil se před Tarem, probodával jej očima. Když se smířil s tím, že Taro očima neuhne, popadl ho za zápěstí a táhl směrem do vesnice.
"Tohle se musí vyřídit. Okamžitě jdeme za Radou vesnice."
"Ne!" snažil se bránit junior, ale marně. Byl nemilosrdně vláčen dál.
Teprve až zašli za roh, Taro se otci vytrhl ze sevření a osopil se na něj.
"Ty to vůbec nechápeš! Rada mě tím úkolem pověřila, protože jsi chystal převrat!"
"Já že chystal převrat? A jak se o tom asi tak mohli dozvědět, hmm?!" Taro ztišil hlas.
"Musel jsem. Jsem smířený s tím, že nenajdu odpuštění, přesto bych byl rád, kdyby to zůstalo jen mezi -…"
"Tak to teda ne." Prohlásil Fugaku rozhodně. "Jsi můj syn, Itachi. Syn, do kterého jsem vkládal všechny naděje. Tenhle incident na tom nic nemění." To mladíka rozčílilo.
"Cože? Incident? Já vás všechny zabil! Zasloužím si smrt!"
"To nepochybně ano. Jenže já nejsem s to vraždit vlastní dítě. A vážně žasnu nad tím, že i po tom všem, co ti tato vesnice udělala, ji chceš bránit." Starší z Uchihů se na syna udiveně podíval. Itachi nevěděl, jak se má zachovat. Nikdy nezvýšil hlas, jak na otce tak i kohokoli jiného. Teď byl ale rozzuřený k nepříčetnosti. Co se to s ním stalo?
°°°
"Nechcete jít dovnitř? Večeře je hotová. I ty, Naruto, jsi tady vítán. Že ANO, Daichi?" Mikoto mluvila medovým hláskem, avšak z očí jí sršely blesky. Jeden syn utekl, druhý byl odvlečen jejím manželem a jí tady zbyli dva úplně stejní, plus Madara a Naruto. Krásná vyhlídka na smysluplný večer.
Daichi se vzdal, když uviděl výraz svého (ne)přítele. Jen si povzdechl.
Sasuke se smutně díval na bránu. Stmívalo se.
Zase se se mnou nerozloučil. Pomyslel si ukřivděně. Byl sice zvyklý, že Itachi si domluvil misi a bez jediného ahoj se vydal pryč klidně na týden, přesto mu to vždycky ublížilo. Copak mu ani nestál za pozdrav?
Daichi se na své malé já soucitně usmál. Věděl, jak se cítí.
"Jednou se mu vyrovnáš." Řekl tiše a Sasuke se rozzářil.

