"Dop*dele! Co tady děláš, Itachi, ty tady nemáš co pohledávat! Zbytečně to komplikuješ!" Naruto soptil, tahajíc za sebou malého a vzpouzející se Itachiho.
Byli už jen kousek od sídla Uchihů.
Byli už jen kousek od sídla Uchihů.
***
"Daichi… Sasuke." Mladík se otočil. Byl zmatený, vadilo mu, že nedokáže bratra zabít. Určitě to musí být jen chvilková slabost, o tom byl skálopevně přesvědčen.
Mikoto se mdle usmála.
"Vždycky jsem byla tak šťastná, když jsem viděla, jak si rozumíte…"
"Zkoušíš na mě jít přes city?" umlčel ji Daichi. "On vás zabil. Všechny. A já ho chci zabít za to, co udělal."
Znovu ji v očích zaštípaly slzy.
"Vaše pouto si nezaslouží být takhle bezohledně přetrhnuto."
"Už je přetržené dávno. A byl to Itachi, kdo to udělal! Já… já jsem ho měl rád. Zradil mě, zradil náš klan, nakonec i vesnici. A sám sebe. Nikdy jsem nechtěl pořádně uvěřit tomu, že to udělal z vlastní vůle, doufal jsem, že se to časem nějak vyjasní, že se jednoho dne probudím a zjistím, že to všechno byl jen hnusný sen. Jenže jsem se nevzbudil a nenávist ve mně rostla. Teď už je dostatečně velká na to, abych se konečně pomstil. Kvůli němu jsem… teoreticky díky němu jsem zesílil. Dost na to, abych ho mohl porazit. A ať už chceš nebo ne, já ho zabiju. Nikdy by mě nenapadlo, že bych ti něco takového vůbec řekl. Nemám na výběr." Poslední věty se žena chytla.
"Máš! Nech ho, ať ti to vysvětlí!"
"Nenechám! Dříve, než ho zabiju, ho donutím, aby ti Mangekyou Sharinganem ukázal, co provedl. Ukáže ti tu osudnou noc. Ukáže ti tvou smrt, tátovu smrt… mé slzy a jeho zradu."
V tu chvíli Taro vedle na pohovce otevřel oči a snažil se posadit se. Mikoto si k němu přisedla a na nic nečekala:
"Ty máš Mangekyou Sharingan?! Takže jsi to byl opravdu ty, kdo zabil Shisuiho? Zabil jsi nás všechny? Kdo ti to nařídil? Odpověz mi!" vztekle s ním zatřásla.
"Nikdo mi to nenařídil!" bylo jediné, co automaticky odpověděl.
"Takže nařídil." Usoudila jeho matka a nelítostně s ním znovu zatřásla takovou silou, že by se jí možná na pár vteřin polekalo mládě vrabčáka. Na Tara to ale mělo vliv. Zavřel oči a odvrátil hlavu.
Daichi nehodlal zůstat pozadu a posadil se také na pohovku. Teď byl Taro obklíčen a neměl šanci na únik. Z jedné strany matka, chtíc ho zabít pohledem a z druhé strany bratr, chtíc ho zabít zbraní. To je vyhlídka.
"Tak jo, půjdeme na to v klidu." Vydechla pomalu matka obou mladíků a snažila se své myšlenky umírnit alespoň do takové míry, aby byla schopna svého syna v případě nouze neuškrtit.
"Řekni mi, kdo ti nařídil vyvraždění klanu. Copak to nechápeš? Můžeme tomu předejít, když jsi tady!"
Když se odpovědi nedočkala do deseti vteřin, zkusila svou další zbraň.
"Víš… věřili jsme ti." Věděla, že útok na city bude pro Tara jako mučení. "Táta ti věřil ale nejvíc. Zklamal jsi ho, slyšíš? Myslel… doufal, že jednoho dne převezmeš spravedlnost Konohy do svých rukou a budeš na vesničany dávat pozor i za cenu vlastního života. Tolikrát jsi měl namále se životem, tolikrát jsme pro tebe trpěli strachy, tolikrát jsme zanedbávali tvého bratra. Tolikrát…" Plán jí nevyšel, byla to nakonec ona, koho ony výčitky dohnaly až k slzám.
"Prosím… Itachi… řekni nám to." Zavzlykala, zatímco ji její mladší syn napůl se soucitem, napůl s uznáním pozoroval. Takový výslech ještě neviděl a byl jenom rád, že jej byl ušetřen.
Taro vypadal vyčerpaně, v očích měl tmu, černé oči ještě zčernaly, jak se snažil bolestivou informaci udržet. Přece to nemohl říct. Tolik let se snažil, aby nic, absolutně nic nedalo záminku Sasukemu, aby se snažil po tom pátrat. A teď to má ukončit tak, že to prostě jenom řekne? Konec jeho plánu byl až překvapivě jednoduchý - zemřít. Co je na tom těžkého?
To nejtěžší už udělal, vyvraždil klan. To, co bylo špatné, byl fakt, že nyní jeho rodina byla naživu a věděla o tom, co se stalo - stane. Jak se má ubránit? Opravdu není cesty zpět? Ale kdyby to řekl… kdyby to řekl, mohl by Uchihy připravit na boj.
Jenže tím by rozpoutal další velkou válku ninjů a to byla jeho noční můra, která ho pronásledovala už od čtyř let, když se nedobrovolně stal svědkem bolestné ztráty několika členů…. Vlastně spousty členů svého klanu, pro který by schopen obětovat svůj život. Celý tento zážitek z něj udělal pacifistu, neschopného změnit k válce svůj postoj. Nenáviděl válku. Proto se přece rozhodl pro tu cestu, kdy neriskoval bratrův život.
Nikdy nad tím tak moc nepřemýšlel jako teď. Přece jen by byl rád, kdyby všichni věděli pravdu a on by mohl být přestán nenáviděn. Jak dlouho to je, kdy mu někdo řekl, že jej má rád? Naposledy to byla jeho matka, když jeho rukou umírala. A to bylo to nejbolestivější na celé zradě. Slova "Mám tě ráda" smíšené s krví a slzami nezní povzbudivě, zato ale o to více pravdivě.
Vzpomněl si na pohled, který mu otec věnoval těsně před svou smrtí. Typ pohledu říkající: "Věřil jsem ti."
"Bylo to mé rozhodnutí, že jsem poslechl."
"Koho…koho?" zavzlykala Mikoto, přitom pozorně sledujíc mladšího syna. Mlčky mu tak říkala: "Tak, a uč se od maminky! Takhle se vyslýchá!"
"Rada starších." Ozval se hlas přicházející ode dveří. Všichni sebou trhli a podívali se oním směrem.
"Fugaku." Vydechla Mikoto překvapeně. Její manžel to přešel bez povšimnutí, zamířil ke svým synům.
"Takže je to pravda. Ty jsi Itachi a ty Sasuke. No jasně, jak jsem mohl pochybovat. Všechno mi to řekl Inoichi. Jako přítel mi pomohl nahlédnout do myslí všech členů Rady.
A teď vím pravdu a hodlám vše změnit. Nemůžu tomu uvěřit. Můj vlastní syn mě má zabít!" hlas se mu zvýšil o další oktávu. "Ten, do kterého jsem vložil tolik nadějí! Nikdy… nikdy bych tohle do tebe neřekl. Dal bych za to dokonce ruku do ohně, že bys to nedokázal udělat. Myslel jsem si - naivně - že tě znám." Ukončil svůj proslov Fugaku a přísně se na Tara podíval. Měli ještě oba co řešit.

