close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
             Něco okopírujete, nahlašuju. ^.^

Jen o kousek zpět, 11. kapitola

30. prosince 2011 v 18:58 | Mrs.Rinnegan
"Itachi!" vyjekla černovlasá žena vyděšeně. Zčásti proto, že byla ohromena synovou odpovědí a zčásti proto, že se jí mladík opět složil k nohám. Sehnula se k němu a ani si nevšimla, jak se Daichi kousek od nich chytl křečovitě za hlavu. Překvapeně se na svého bratra podíval. Je možné, že by cítil totéž, co on?



Mikoto nevěděla, co udělat, jak byla ohromená Itachiho kolapsy a jeho větou, kterou řekl těsně před tím, než omdlel. Její milovaný syn, do kterého s manželem vkládali tolik nadějí… on je zabil? Celý klan, svou rodinu? Kromě Sasukeho? To přece musí něco znamenat… musel ho k tomu někdo donutit! Byla zoufalá, Daichimu se jí zželelo, viděl, že pohled na polomrtvého Itachiho jí ubližuje.

S velkou nechutí vzal bratra do náruče a odnesl jej do obývacího pokoje. Pak vzal kousek látky, ponořil jej do vody a dal ho Itachimu (dále - pro přehled - Taro) na čelo. U celé činnosti se šklebil. Kdo by si to kdy pomyslel, že po tolika letech chtěné pomsty bude nakonec svého bratra ošetřovat.
Chladně se na něj podíval, výraz mu ale dlouho nevydržel. K čemu by mu bylo, mračit se na bezvědomého Tara? Nechá si to, až se probudí. A chce vůbec, aby se probudil?
Mikoto potřásla hlavou a s mírným úsměvem se k Daichimu rozešla. Když se narovnal, nemohla si pomoct, aby jej neobjala.
"Ty ho nezabiješ." Řekla tiše. Nebyla to otázka. Rozplakala se, jak byla ráda.
"Ty… mu to chceš odpustit?" zeptal se Daichi, vyvedený z míry.
"Ani ty sám nevíš, jak to mohlo být. A chceš na to přijít, viď?"
"Ano." Odpověděl stručně. Byl překvapen náhlým pochopením své matky. Vždy ji měl za slabou, starostlivou, hodnou, obětavou… a zkrátka takovou mlčenlivou osobu… nikdy nad ní nepřemýšlel jako nad člověkem, kterému by se mohl svěřit, aniž by se bál, že jí nemůže důvěřovat. Teď měl zcela jinou představu. A byl s ní mnohem více spokojen.

***

"Co se to tady vůbec děje?" zamračil se Fugaku, když se z verandy díval na své dva syny, jak si hrají na louce kousek za domem.
Co jeho žena celé dny dělá? A co jsou zač ti dva kluci, kteří se náhle připojili k jejich rodině? Co se stalo malému Itachimu, že se tváří posledních pár dní tak ustaraně? Kdykoli na svého syna promluví, polekaně sebou trhne a otočí se s tím nejzděšenějším výrazem, jaký kdy Fugaku viděl. Vůbec se mu stav svého geniálního syna, do nějž vkládal veškeré své naděje, nelíbil. Rozhodl se zasáhnout.

Pomalým krokem přišel na louku za svými syny, zatímco si rozmýšlel, co má říct, jak se má Itachiho nenápadně zeptat, co s ním je.
Když za chlapci přišel, jediný pohled stačil Itachimu k tomu, aby pochopil. V tomhle měli oba Uchihové velkou výhodu. Nebylo potřeba zbytečných vytáček. Každé slovo by bylo v takových situacích naprosto zbytečné.

Sasuke se snažil si toho nevšímat, ani nedávat najevo své rozhořčení. Kdykoli si takhle Fugaku svého staršího syna odvedl, aby si s ním promluvil, vždy to znamenalo konec hry, konec zábavy. Pokaždé to prostě bylo na něj "moc složité, aby to pochopil". Smířil se s tím, že svého brášku nebude mít nikdy jenom pro sebe.

"Itachi… řekni mi, co se ti stalo." Z Fugakova hlasu byl znát strach, přece jen, s tímhle neměl mnoho zkušeností a každá podezřelá situace u něj vyvolala nepříjemný pocit, že své děti dosti zanedbává. Nejednou jej na to Mikoto upozorňovala. Přesto tomu nevěnoval takovou pozornost, jako by v takových "upřímných chvílích" věnovat měl. Nikdy si s tím nedělal žádné starosti, byla to jeho žena, která řešila psychiku dětí. On měl na svědomí jejich rozvoj ohledně fyzičky, inteligence a postavení v celém klanu.

Nebylo mu ani trochu příjemné se na tohle ptát. Sám Itachi byl v nitru zmatený, jeho výraz byl ale nicneříkající.
"Cože?" vypadlo z něj pouze. A protože s touhle zmatenější otázkou jeho otec počítal, rychle zopakoval svou vlastní otázku, aby už to měl rychle za sebou.
"Nic mi není. Jen bych potřeboval… nějakou misi."
Starší Uchiha nedokázal potlačit úlevu. Přesně tohle chtěl, aby jediná chvíle, kdy je jeho potomek neklidný, byla právě ta, kdy není na misi.
"Jak to, že žádnou nemáš?" zeptal se uvolněně, skoro s úsměvem.
"Nevím. Moc se toho v poslední době neděje." Pokrčil rameny mladý Uchiha, tvářil se naprosto vážně a seriózně.
A v tu chvíli dokonce i jemu, Fugakovi, došlo to, co mu Mikoto tak dlouho vytrvale vrývala do paměti:
"Ten kluk roste až moc rychle…"

"Běž se zeptat senseie."
"Trénuju se Sasukem."
"To počká." Náhle zněl jeho hlas panovačně, přísně a šokovaně.
"Ale…" zmlkl. Tohle nemělo smysl. Na mladšího brášku se při odchodu nepodíval. Věděl, co by ho čekalo. Věděl, že by uviděl ty smutné oči, které na bratrovi nenáviděl ve chvílích, když odcházel a on zůstával sám.

***

Daichi to sledoval. Viděl ten smutný, skoro plačtivý výraz Itachiho, odcházejícího pryč. Zamračil se. Kdyby tohle tehdy věděl, choval by se jistě jinak. Celou dobu si myslel, že je rád, že může od svého otravného bratříčka na chvíli vypadnout.
Možná, že tohle není ani zdaleka jediná věc, ve které se ohledně Itachiho mýlil…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama