Proměnil se. Mikoto se usmála, přece jen věděla, kdo to je, poznala to podle záblesku… ale naráz ji smích přešel.
"Ten plášť!" Vyjekla a zakryla si rukou pusu. Daichi se hladově podíval na svoji katanu a hned nato na svého staršího bratra. Ten byl jen kousek od něj, zmatený a téměř bezbranný. Ani to nezaregistruje a chcípne! Proběhlo mu hlavou.
"Ten plášť!" Vyjekla a zakryla si rukou pusu. Daichi se hladově podíval na svoji katanu a hned nato na svého staršího bratra. Ten byl jen kousek od něj, zmatený a téměř bezbranný. Ani to nezaregistruje a chcípne! Proběhlo mu hlavou.
Mezitím došel malý Itachi se sklenicí vody ke zmatené trojici. Upustil ji na zem, jak ho to vyvedlo z míry. Mikoto znovu vyjekla.
"Itachi… odejdi! Hned!" Začala panikařit, měla teď čtyři syny a její manžel o tom ani nevěděl. Mohlo by to působit komicky. Jednou se tomu určitě zasměju… Slibovala si.
Daichi se pomalu rozešel k jednadvacetiletému mladíkovi. Tomu se točila hlava, nedokázal se vůbec zorientovat a přidržoval se stěny za sebou, aby se udržel na nohou.
Po spánku mu tekl pramínek krve a jemu došlo, že je to jen opožděná reakce na ránu do hlavy po svém nedobrovolném přemístění. Věděl, že už dlouho nevydrží. Vůbec nechápal, co se děje. Jak se před ním mohla objevit jeho matka s otcem? Jeho bratr…dokonce dva bratři? A jak může vidět sám sebe?!
To bude otřes mozku… zhodnotil svůj zdravotní stav v duchu a snažil se zaostřit na blížícího se Daichiho.
Mikoto Daichiho odstrčila téměř hrubě, jak byla rozčarovaná.
"Oba pojďte se mnou! A ty, Itachi, ty jdi za Sasukem a zůstaň s ním, dokud za vámi nepřijdu, jasné?!" Malý Itachi byl natolik rozhozený změnou matčina chování, že jen přikývl a poslušně se odploužil za svým mladším bráškou.
Mikoto popadla oba své syny za zátylek a odvlekla je do kuchyně. Itachi - Taro se po kuchyni zmateně potácel, náhlý příval vzpomínek ho omámil. Jeho matka si toho nevšímala. Zlostně se podívala na Daichiho.
"Mám toho sakra dost! Co má tohle znamenat!? Vy dva jste se od sebe nikdy nehnuli ani na krok! Udělali jste pro sebe první i poslední! A teď… teď jste o deset let starší a chcete se zabít! Co to má být?!" zrudla a máchala rukama do neurčita. Oba mladší Uchihové na ni vyjeveně zírali.
"Sasuke! Ty… ty chceš Itachiho… zabít! Proč?! Ať už se stalo cokoli, řekněte mi to!" Daichi na své pravé jméno pomalu přestával reagovat, ale v očích se mu zablesklo.
"No?" Obrátil se k "Tarovi". "Řekni to! Všechno! Rovnou i s detaily, t…ty…" zmlkl a čekal.
Taro se podíval na svou matku, všechno viděl rozmazaně.
"Já… já… vás zabil…" zlomil se mu hlas a Mikoto překvapeně vydechla. Daichi se vítězoslavně usmál.
***
"Já jsem bezdomovec! Kam mám jít? Co mám dělat? Rámen nikde! Byt nikde! Postel nikde!" šermoval rukama rozčileně a narážel do každého člověka, kterého potkal. Blonďák byl unavený, chtěl si lehnout a spát. Ať už by to mělo být kdekoli.
Uslyšel dětský smích, a přestože nevěděl proč, vydal se za ním. S úsměvem jde přece všechno lépe…
Zřejmě to neplatilo v téhle situaci. Naruto ztuhl, když spatřil své malé já, jak se na hřišti honí s malým vydáním Sakury.
Přesto už ho to nepřekvapilo tak moc, jak předpokládal, takže začal jednat.
"Měl bych tomu malýmu domluvit, ať si to u Sakury nepodělá. Vypadá to slibně." Uchechtl se a vydal se k malým dětem.

