close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
             Něco okopírujete, nahlašuju. ^.^

Dva bratři a kmotr, 40. kapitola

21. března 2011 v 14:02 | Mrs.Rinnegan

Jsem tvůj přítel?

"Vida, vida! Tak co, jsi konečně připravený zhebnout?"
"To už jsem nějakou dobu." Drze odpověděl černovlasý mladík, sám se zadivil nad svým chováním.
Už toho mám dost! Už mám dost toho, že se pokaždé probudím někde jinde! Už mám dost toho, že jsem tak slabý, nedokážu se ubránit nikomu, nedokázal bych se ubránit ani šestiletému děcku.
Praštil hlavou o zem a vztekle se podíval na svázané ruce. Uchechtl se dřív, než se stačil zarazit.
"To máš takový strach, že uteču nebo že tě zavraždím ve spánku nebo co?" ušklíbl se drze, věděl, že je Shisui výbušný.
Shisui cosi nesrozumitelného zavrčel a napřáhl se k ráně. Vrazil Itachimu pěstí do obličeje a kopl ho do břicha.
Itachi se znovu rozesmál. Nemohl si pomoct, všechna zlost se změnila v podivnou radost, radost z krve, která patřila jemu. Věděl, že Shisui je schopný ho zabít. A dokonce se s tím už smířil.



***

"Babičko Chiyo… co když ho najdeme, dostaneme do vesnice… a on uteče znovu? Co uděláme pak?"
"Když se na něj půjde šikovně přes city, tak zůstane." Uchechtla se stařena pobaveně, přece jen svého vnuka znala dobře.
"Jste si tím jistá?" zeptal se kluk pochybovačně. Nemohl tvrdit, že znal svého učitele nějak dobře. Moc se spolu nebavili, bylo to pro ně… těžké. Celý jejich vztah byl založen hlavně na důvěře. Mohli si říct jedno slovo za celý den, přesto si rozuměli. Možná… že právě proto si tak rozuměli.
Stačil jediný úsměv místo pochvaly. Stačilo mírné zamračení a Kankurovi bylo jasné, že něco udělal špatně.
Já o něm vlastně nic nevím. Pomyslel si udiveně šestnáctiletý kluk a zamračil se. Nikdy mu jejich chování nepřišlo divné. Nikdy až do doby, kdy uviděl jiné týmy. Stačil jen jediný pohled, aby pochopil, že ostatní jsou jiní.
Gai a Lee, Naruto a Kakashi… tato pouta učitelů s žáky on neznal. Nikdy to nepoznal. Byl si ale jistý, že jakmile Sasoriho uvidí, ucítí něco, co tehdy necítil a to… co ztratil.

***

Seděl u sebe v pokoji a tetelil se. Byl tak rád, že jeho brácha nakonec opravdu někoho má! Viděl ten záblesk v Nagatových očích, ten radostný záblesk, když spatřil Konan.
Viděl, jak ji objal, bylo to láskyplné gesto, a jemu při pohledu na ty dva poskočilo srdce radostí. Přál jim to.

Teď mohl přemýšlet nad mnoha jinými problémy. A ten nejzávažnější problém byl člověk, člověk, který se na fotce na malém nočním stolku uraženě mračil. Rozcuchané černé vlasy mu padaly do tváře a černé hluboké oči se dívaly do strany, jen aby uhnuly objektivu. Blonďák se na fotku zazubil a vzal ji do rukou. Byly to tehdy pohodové chvíle…
Ale teď to bylo pryč a on měl každý den co dělat, aby se nevydal Sasukeho hledat. Kdesi v podvědomí mu bylo jasné, že už jenom čeká na to, až k nim Akatsuku dorazí… a s nimi i Sasuke. Bude s ním muset bojovat. Sasuke byl chladnější než dříve, nad vraždou nejlepšího přítele by ani nemrkl.
A Naruto se začínal pomalu ale jistě nenávidět za to, že k Sasukemu chová pouta a střeží je, jako by na nich záviselo vše.
Proč se nezachová jako on? Proč ta pouta nepřetrhne a neužívá si život společně s nově nalezeným bráchou?
"Nejde to…" zašeptal poraženě, jako by odporoval svým vlastním myšlenkám.

***

Sykl bolestí, přestože si dával pozor, aby modrovlásku nevzbudil. Necítil se vůbec dobře, od včerejška se mu přitížilo. Hlava mu třeštila a jemu se dělaly mžitky před očima. Nechtěl zničit tuto krásnou chvíli, kdy si Konan opírala hlavu o jeho hrudník, a ve spánku se usmívala.
Tušil, že jakmile znovu zavře oči, objeví se před ním jeho rodiče. Otec na něj byl vždy přísný, přestože ho měl rád. Chtěl, aby z něj vyrostl Hokage. Minato byl na svého syna pyšný, jen to těžko dával najevo.
"Jsi víc mimo vědomí než je zdrávo, Nagato."
"Sakra."
"Takže proto jsi nechtěl spát? Věděl jsi, že přitom ztratíš vědomí?"
"Jo," přiznal zrzek téměř poraženě.
"Víš, fakt je mi to líto… že… my jsme…" Zase ta rozpačitost.
"To mě taky, otče." Odsekl chladněji, než zamýšlel.
"Co se děje?" Minato přešel synův nevrlý tón a zvědavost ho přemohla.
"Slábnu. Nedokážu Naruta ochránit, jak na to dojde!" začal se vztekat.
"Aha…"
"Jen aha!?"
"Rady mi došly." Pokrčil rameny, "stejně věřím, že na to přijdeš."
"To těžko. Když Madaru zabiju… ta nemoc mě zabije o to bolestivěji. Celá nenávist je podstata nemoci. Ale nedokážu se zbavit vzteku a nenávisti, když je Madara naživu! A pokud zemře a nebude to mojí rukou, zemřu stejně na tu debilní nenávist, protože ho chci zabít já!"

Vztekem se probudil a zjistil, že se nad ním celou dobu sklání Konan. Z očí jí doslova čišel strach.
"Co se ti stalo?! Nemohla jsem tě vůbec vzbudit!"
"Nic… nic."
"Přede mnou nic neutajíš. Víš to moc dobře."
"To vím. Přesto bych o tom nerad mluvil."
"Chápu." Znělo to téměř dotčeně.

***

"Deidaro… co se tam vlastně stalo?" Oslovený se na svého partnera udiveně otočil.
"Nevzpomínáte si?"
"No… jen na něco. Třeba, že mě zmlátila ženská." Loutkář, ačkoli se snažil o pravý opak, se začervenal.
"Jo… byla to moje matka. Ani nevím, na co nás potřebovala. Každopádně už je to za námi, nemusíte to řešit." Mávl nad tím rukou. Červenovlasého mladíka to neodradilo.
"Ty… ty jsi tam řekl… že jsem tvůj přítel. Proč?" Teď to byl Deidara, kdo byl na řadě s červenáním. Sasori trpělivě čekal. Dělalo mu to stejně starosti. Nikdy se nechtěl jako psanec k něčemu nebo někomu vázat. Nechtěl mít na svědomí život nebo zdraví někoho, koho má rád, pro koho by byl schopen zemřít. Myslel si, že Deidarovo chování je jen obyčejný projev úcty.
Mohl se v něm mýlit? Mohl se mýlit v sobě?
"Řekl jsi to jen tak? Nebo mě považuješ za přítele?" neříkalo se mu to lehce, ale potřeboval to vědět. Nikdy o něm nikdo neřekl, že je to něčí přítel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Sčítání

1, 2, 3, ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama