close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
             Něco okopírujete, nahlašuju. ^.^

Dva bratři a kmotr, 38. kapitola

14. března 2011 v 15:38 | Mrs.Rinnegan

Oko za oko

"Mami," malý blonďáček naklonil hlavu na stranu, "proč má sestřička černé oči? Všichni z rodiny je mají modré…" Černovlasá žena sebou škubla, ale svoje zděšení šikovně zamaskovala.
"Tak to prostě je, Dei. Někdy se stane výjimka." Usmála se na svého syna. Chlapec se s tímto vysvětlením spokojil.



Dříve:
"Proč odcházíš?" Mladá žena sebou polekaně trhla, když na ni někdo promluvil.
"Mám syna a manžel se mně ptá, kde celé dny jsem. Těžko mu můžu říct pravdu."
"Tak se jich zbav."
"Já… myslím, že na to nemám."
"Tak to udělám já."
"Nech toho! Co když tě-…"
"Mě nemůžou zabít."
"Ale co když-…"
"Mio… co ke svému manželovi cítíš?"
"Nenávist." Sykla žena zlověstně, až se jí zajiskřilo v očích. Černovlasý muž se usmál.
"A ke mně?"
"Víš, že tě miluju."
"Pak není co řešit."

Madara potřásl hlavou. Zradila ho. Něco jako výčitky zavrhnul už před lety. Proč ho to bolí? Chtěl to udělat už hodně dávno, zabít ji. Zavraždila mu dcerku, on zavraždil ji. Oko za oko, zub za zub.

"Madaro..."
"Hm?" oslovený zvednul hlavu.
"Já…no… já čekám… čekám dítě."
Ticho.
"Slyšíš?"
"Ano…" vydechl po chvíli muž a zatvářil se vážně.
"Nemusím si ho nechávat." Snažila se vše smést se stolu Mia, ale při svých slovech si objala trošku zaoblené bříško, jako by jej chtěla chránit. Madara nebyl slepý, poznal, co si Mia myslí.
"Ty ho chceš." Zavrčel zlověstně.
"Ano. Přece jen… to dítě bude tvoje."
"Možná máš pravdu." Přitakal nakonec a žena si úlevně oddechla.



"Je to holka…" vydechla Mia vyčerpaně. Muž, který stál zády od ní, jen cosi nesrozumitelného zamumlal.
"Budeš ji mít rád." Utěšovala ho žena se smíchem.



"Tati…" tříletá holčička k muži natáhla ručky a andělsky se usmála. Ten sebou trhnul, jako by jím projel blesk. Chtěl na ni zakřičet, ať už mu tak nikdy neříká. Podíval se jí do očí, do těch nádherných černých očí. Nedokázal vyslovit to, co chtěl. Místo toho se usmál a vzal dívenku do náruče.
Chtěl ji nenávidět, ignorovat ji. Chtěl mít sílu se jí - v případě nutnosti - zbavit. Bez výčitek nebo bolesti. Přesto mu neplánově přirostla k srdci a on ji miloval víc než cokoli na světě.

Dívenka neměla svou maminku v lásce. Byla na ni zlá, pořád se na ni mračila, nelíbily se jí její černé oči. Věděla, že bude mít její muž podezření. Chtěla se jí zbavit.
V noci přišla k malé postýlce, zahalená do pláště Akatsuki.
"Když tě nemůžu mít já, nemůže tě mít ani on." Řekla a spustila dolů ruku s kunaiem. Holčička netrpěla dlouho, zbraň skrz její drobné tělíčko projela rychle.

***

"Jste čím dál bledší, mistře. Měli bychom chvíli zastavit… myslel jsem, že vás Mia vyléčila."
"Kdože?"
"Na tom nesejde," vyhnul se šikovně odpovědi blonďák, "chvíli zastavíme. Už to není daleko."
"Dobře." Souhlasil loutkář. Deidaru to nemohlo více překvapit.

***

Znovu otevřel oči, dýchalo se mu špatně. Od posledního probuzení se mu přitížilo, v ústech cítil krev, dusil se jí. Třásl se a snažil se zjistit, kdo ho dostal tentokrát.
"Kdo jsi?" zachraptěl. Postava vedle něj se rozesmála.
"To nepoznáš svého kamaráda?" ozval se zahalený muž naoko dotčeně.
Itachi se snažil zvednout hlavu, ale přemohl ho další záchvat kašle. Muž se znovu rozesmál.
"To bys nevěřil, jaká je to skvělá podívaná. Už dlouho jsem toužil vidět tě takhle na dně." Najednou zvedl ruku a černovlasý mladík na lůžku poznal, proč je mu tak zle.
"Tohle jsou tvé léky, viď?" zeptal se muž posměšně a zatřepal krabičkou. "Jaká škoda, že už je nepoužiješ." Zašeptal.
Vstal, přitáhl si Itachiho blíže k sobě a znovu se rozesmál.
"Přesně takhle jsem se musel tvářit, když jsi mě… "zabíjel". Nádhera." Sundal si kápi a Itachi vyjekl. To byl ten poslední člověk, kterého mohl čekat.

***

"Temari, Kankurou."
"Co se děje?" odpověděli oslovení svorně.
"Chci, abyste dávali pozor na babičku Chiyo. Bude se snažit utéct do Konohy."
"Gaaro, ale ona dostala dopis od Tsunade s prosbou o pomoc."
"Cože?!" vyjekl a hlas mu přeskočil o oktávu výše.
"Narutovi dlužíš pomoc."
"Hm…" usmál se, "stejně na ni dávejte pozor. Až půjde do Listové, bude potřebovat menší pomoc, že?"

***

Setmělo se a Naruto se vydal společně se Sakurou k sobě do bytu. Cestou si povídali, když uslyšeli tiché zašustění.
Blonďák byl okamžitě v pozoru a ochranitelsky si stoupl před Sakuru. Ta zatnula pěsti, připravená kdykoli odrazit útok.
"Ty jsi Uzumaki Naruto, že?" ozvalo se. Naruto se hrdě narovnal.
"Ano. Ukaž se!"
Postava na sobě měla černou tuniku a béžové volné kalhoty. Modré vlasy jí zářily ve svitu měsíce - a Sakura, chtě nechtě, zazáviděla - a ty jí zdobila papírová růže.
"Kdo seš?"
"Jsem Konan." Řekla klidně a následně se nadechla, aby se zeptala ona.
"Jsi bratr Nagata Namikazeho?"
"Jo…" blonďák přivřel oči, netušil, kam tím žena míří.
"Jsem jeho přítelkyně." Sakura hlasitě vyjekla a dva páry očí se k ní tázavě otočily.
"Zapomněla jsem pověsit prádlo!" vymluvila se růžovovláska a rozběhla se do tmy.

Naruto se usmál.
"Dobře." Působila věrohodně a na to on měl nos. Určitě nelhala. "Zavedu tě za ním."

Nagato - po dlouhé době - ležel na pohovce ve svém bytě a spal. Obličej měl ztrhaný, přesto působil zdravěji než před několika dny.
Naruto vyskočil do okna a zaculil se.
Že by konečně dostal rozum? Nechtělo se mu ho budit, přesto seskočil na zem a se svým bráchou opatrně zatřásl. Ten se probudil ihned a na otázku, co se děje, mu blonďák s ještě větším culením poslušně odpověděl.
"Někdo na tebe čeká dole." Zrzek se zamračil a po chvilce seskočil i s Narutem dolů. Nikde nikdo.

"V životě jsem tě neviděla projít dveřmi, Nagato." Ozval se ženský hlas a zrzek zpozorněl.
"Konan…" řekl tiše a mladá žena vyšla ze stínu. Andělsky se usmála a vběhla mu do náruče. Ten ji pevně objal a bylo mu jedno, kdo všechno je vidí. (Jediný, kdo se v tu chvíli červenal, byl Naruto.)
"Myslela jsem, že jsi mrtvý." Zašeptala Konan.
"To já taky." Uchechtl se zrzek a políbil ji. O jednu starost méně.

A o jednu více.

Za stromem byl totiž schovaný ještě někdo. A ten někdo zatínal zlostně pěsti a z očí mu sršely blesky.
"Myslím, že ty tady dlouho nepřežiješ, holka." Konstatovala Sakura sarkasticky a zaskřípala zuby.
"Ten je totiž můj."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama