Vyvolený
"Hidane?"
Ticho.
"Hej! To už jsi mrtvej?" Deidara se zachechtal, téměř okamžitě ale zvážněl. O Hidanovi už se dozvěděl a byl zasvěcen i do tajemství o zahození svého náboženství.
"Hej! Nejsi mrtvej, že ne?" začínal panikařit a vrazil do pokoje.
Hidan vzhlédl, pod očima měl tmavé kruhy. Vypadal o moc starší, vlasy mu padaly do obličeje. Jeho oči byly podlité krví a blonďák sebou při pohledu na největšího sadistu z bandy škubl leknutím.
Otevřel pusu, pak ji zase sklapl a z místnosti vycouval.
Ticho.
"Hej! To už jsi mrtvej?" Deidara se zachechtal, téměř okamžitě ale zvážněl. O Hidanovi už se dozvěděl a byl zasvěcen i do tajemství o zahození svého náboženství.
"Hej! Nejsi mrtvej, že ne?" začínal panikařit a vrazil do pokoje.
Hidan vzhlédl, pod očima měl tmavé kruhy. Vypadal o moc starší, vlasy mu padaly do obličeje. Jeho oči byly podlité krví a blonďák sebou při pohledu na největšího sadistu z bandy škubl leknutím.
Otevřel pusu, pak ji zase sklapl a z místnosti vycouval.
***
"To dítě nám jednou přinese zkázu. Určitě to bude psychopatický šílenec!"
"Co- cože? Je to dítě! Sotva se narodilo!"
"Má bílé vlasy!"
"Jako ty…"
"Ale mě je přes padesát, pitomče." Zašeptala žena, její vrásky se jenom prohloubily. "Je zázrak, že mám dítě, ale oba nejsme nejmladší a ty to víš. Je hloupost si ho nechat."
"Chceš zahodit naše dítě?!"
"Tse. Ty přece děti nenávidíš."
"Ale… teď je to jiný. Když ho vidím… mám pocit, že ho mám už dlouho, jako bych ho znal. Je to náš syn! Nemůžeš…!"
"Klidně ho i zabiju! Vidíš jeho oči? Jsou… fialové!" vyprskla žena název barvy, jako by to bylo sprosté slovo.
"Tak se na něj podívej znovu!"
"Ne! Buďto ho teď hned, a to vážně, zabiju před tvýma očima nebo ho vezmeš a někam zaneseš."
"Cože?"
"Na kopci je chrám. Nikdo se tam nikdy neodvážil vejít. Žijí tam poslové Shinigami, všech Bohů zla! On tam patří! Tam ho zaneseš!"
"Co-cože? Tam?!"
"Ano. Hned teď." Téměř bělovlasá žena popadla hrubě dítě, které se na ni andělsky usmívalo. Ji to ale nechávalo chladnou. Vzala deku, malého chlapce do ní zabalila a vrazila jej do náruče svého manžela. Ten věděl, že proti své milé nic nezmůže, proto vzal malý usmívající se uzlíček a pochmurně se odloudal ke dveřím.
Hidan sebou škubl, potřásl hlavou a zvedl se. Ruky se mu třásly. V rohu místnosti stála rudá, tří-hrotá kosa.
"Co to má znamenat?" vyjekl mnich při pohledu na malého klučinu zabaleného v dece, který mával ručkama nad hlavou, když se snažil chytat lítající lístky, které se rozvířily při otevření mohutné brány.
Mnich chtěl znovu bránu zavřít, ale sotva se k chlapci otočil zády, ucítil ostrou bolest a v hlavě se mu ozval drsný a hluboký hlas.
"Ten kluk… co je zač? Cítím auru."
"C… cože? Ale Jashine-sama… je to novorozeně! Jak může mít kolem sebe… chci říct… v takovémto věku? To musí být omyl!"
"Já se nikdy nemýlím!" zahřměl zvaný Jashin. "To dítě vezmeš a vychováš ho jako syna. Je to tvá povinnost, zaučovat nové věřící! Už desítky let se tady nikdo neobjevil! A já cítím, že tenhle… je výjimečný. Přesně v pěti letech ho ke mně pošleš."
"Ale… tohle už jsme kdysi přece zkoušeli…," mnichův hlas zeslábl, "u mého syna. Měl pět let a při tom obřadu zemřel. Tenhle to těžko vydrží."
"Jak jsem řekl, milý Chiriku. Já se nikdy nemýlím. A tvůj syn nebyl k tomuto poslání stvořen." Řekl naprosto chladně zvaný Jashin, "prostě to uděláš."
Chiriku si povzdechl. Znechuceně vzal dítě do náruče, ale držel ho v uctivé vzdálenosti. Jeho bratr, Arimichi, se mu smál.
"To si děláš srandu." Spatřil bratrův výraz a zvážněl, "Nemůže tady zůstat! Je to-…"
"Vyvolený." Doplnil ho Chiriku a dítě odnesl dále do chrámu.

