Už brzy, pokud...
"Mistře?" pípl blonďák a malinko do svého partnera šťouchl. Ticho. "Mistře!" zařval a strčil do něj více. Červenovlasý ani tentokrát nezareagoval a Deidara své marné pokusy vzdal. Někdo vykopl dveře, blonďák polekaně vyjekl a automaticky si stoupl před Sasoriho.
Dovnitř vešla, očividně vytočená Mia a přirazila svého syna ke zdi.
"Říkal jsi, že po vás nikdo nepůjde!"
"Já něco říkal?" blonďák byl upřímně zmatený. Mia zavrčela a přimáčkla ho ještě silněji. Ozvalo se prasknutí kostí a Deidara přidušeně vykřikl.
"Sledovali vás?"
Dovnitř vešla, očividně vytočená Mia a přirazila svého syna ke zdi.
"Říkal jsi, že po vás nikdo nepůjde!"
"Já něco říkal?" blonďák byl upřímně zmatený. Mia zavrčela a přimáčkla ho ještě silněji. Ozvalo se prasknutí kostí a Deidara přidušeně vykřikl.
"Sledovali vás?"
"Netuším. Já si takovýchto věcí nevšímám."
"A co on?"
"On je tady přes tohle. Ještě se neprobudil, má chytrá maminko. Kdybys ho tak-…"
"Chceš žít?"
"To bych prosil, hm."
"Tak mlč, chlapče." Odsekla chladně Mia a klekla si k loutkářovi. Vzala mu obličej do dlaní a chvíli si ho prohlížela. "Nevypadá vůbec špatně." Nevědomky se usmála, pak znovu zvážněla:
"Žádné známky života?" vyštěkla na blonďáka profesionálním hlasem a on jí skoro nacvičeně rychle odpověděl: "Jediná známka života je dýchání." Blonďák se narovnal, a už už vypadal, že chce zasalutovat, pak ho humor přešel.
"Je to zlý?"
"Hm… je možné, že má vnitřní krvácení, když se neprobírá."
"C…."
"Takedo!" zaječela velitelsky Mia a vstala, s hlavou hrdě vztyčenou.
Ve dveřích se objevil mohutný a svalnatý muž, stačil mu jediný pohled na ženu, a pochopil. Přešel k Sasorimu, vzal ho do náruče, jako by nic nevážil a vyšel s ním z místnosti.
"H…hej, kam ho nese?" zpanikařil Deidara a snažil se svou matku zastavit. Ta ho ale odstrčila a práskla za sebou dveřmi.
***
Sasuke se i se svým týmem pomalu přibližoval ke starému sídlu Akatsuki, když zpozorněl a zprudka se zastavil.
"Jau! Tohle je už podruhé. Co je to za blbej zvyk?" třel si čelist Suigetsu a rozčileně mumlal.
"Máme společnost."
Ze stromu seskočili, jako na povel, ninjové se zahalenými obličeji.
"Co chcete?" vyštěkl na ně mladší Uchiha téměř nervózně, když mu došlo, jak blízko jsou sídla a že stačil jen kousek, aby ninjové zjistili polohu bývalého sídla.
"Vydejte nám Uchihu Itachiho. Pokud se to obejde bez známek obrany, budete ušetřeni." Jejich velitel mluvil rychle a jasně, jako pravý vůdce. V jeho hlase nebyla ani známka strachu nebo nervozity.
"Proč ho chcete?" Sasukeho hlas byl o oktávu vyšší, zorničky se mu rozšířily zděšením.
Velitel jednotky netušil, proti komu stojí, proto pokračoval dále.
"Uchiha ví něco, co vědět nemá. Navíc…"
"Sharingan?" zasyčel Sasuke nenávistně a zahalení ninjové sehraně přikývli.
"Pak se vám omlouvám, že vás musím zklamat, pánové, ale já vážně netuším, kde by mohl být. Znám tento klan, ale-…"
"Hori, mluví pravdu?" křikl velitel dozadu a z davu ninjů se ozval jemný hlásek:
"Ne, veliteli. Lže."
C… co má tohle ksakru znamenat? Čte myšlenky? To je nemožné.
"Ne, aby ses nedivil, Hori nečte myšlenky. Jen pozná, když mu někdo lže. Je to dar." Se značným výsměchem se na Sasukeho obrátil znovu hlavní ninja, jako by mu sám četl myšlenky.
"Vážně doporučuji mluvit pravdu, chlapče. Dost se mu podobáš. Nejsi náhodou jeho známý?"
"N…"
"Lže!" vyštěkl opět ninja a velitel se na mladšího Uchihu znovu významně zadíval.
"Ano, znám ho."
"Víš, kde je a znáš ho. Myslím, že nemáš na výběr, než nám to říct. Pokud nás tam zavedeš, možná přežijete všichni tři.
***
"Dneska je schůzka. Chtějí vidět pokrok s Nagatem, Narutem, pohybem Akatsuki a nemocí. A já jim nemám co říct!" Jiraiya se opět stal vrbou pro svou kamarádku. Tsunade byla očividně v koncích, její vlasy byly rozcuchané, hnědé oči podlité krví a z oblečení šlo cítit, že se v noci polila svým oblíbeným nápojem.
"Budu upřímný. Vypadáš děsivě." Bělovlasý obr se malinko přikrčil, tušil, že přestřelil, jenže Tsunade byla ještě pořád malinko podnapilá, nevnímala svět kolem.
"Měla by ses vyspat, bude ti lépe. Hodinu před schůzí tě vzbudím a dáš se do pořádku. Dobrou noc!" vycouval Jiraiya z kanceláře a s oddechnutím vyšel na ulici.
***
Kakuzu se každou chvíli zmateně otočil na bělovlasého ninju a ten znovu nevydržel a vztekle se ohradil: "Co zas je?"
"Teď už nejsi jediný s blbým pocitem. Fakt se muselo něco stát."
Hidan zpozorněl.
"A poznáš komu?"
"Předpokládám, že Sasorimu nebo Deidarovi. Ten pyroman by doktora těžko ochránil a on sám se bránit nemohl. Byla hloupost nechat je jít samotné. Stejně jako Kisameho."
"Jsme tady."
Maskovaný ninja se zadíval na hlavní bránu do Konohy na delší chvíli, než bylo nutné.
"No… brzy to začne."
***
Nebe se schovalo za tmavými mraky a spustil se mohutný déšť. Kapky velikosti hrášku se odrážely od promočené země, vítr si krutě pohrával s větvemi, které hlasitě protestovaly a snažily se vymanit ze silného vichru, který jimi narážel do stromů. Listy zdaleka nebyly tak odhodlané, nechaly sebou vlát sem a tam, nesnažily se přírodním živlům vzdorovat. Mezi burácením hromů, dopadáním kapek na zem, šuměním přetékajícího potůčku a kvílení větru zcela zanikly Hidana a Kakuzeho.
***
Kisame rychle pokračoval v cestě, Bůh ví, proč měl pocit, že by měl opravdu pospíchat. Rozhlédl se, zkušeným pohledem prozkoumal okolí a vpadl rychle do starého sídla Akatsuki, kde ho okamžitě zaujal přerývaný pláč. Opatrně, kousek po kousku pokračoval temnou chodbou, ze zad si sundal Samehadu a nakoukl do dveří. To, co uviděl, mu vyrazilo dech.
Karin, klečící na zemi se pokoušela nějak probudit Itachiho. Kisame se k nim rozběhl, cestou vrátil meč na záda a zhodnotil situaci.
Bylo mu jasné, že tohle není žádný planý poplach, tentokrát je na tom Itachi zle. Díval se na jeho bledý, ztrhaný obličej a okamžitě mu došlo, co se stalo, když spatřil tu spoustu krve.

