Sentimentální vzpomínky
"Nápodobně, máti." Utrousil nenávistně Deidara a zamračil se.
"Proč rozhlašuješ, že jsem mrtvá?"
"Protože bych si to tak moc přál, že je mi lépe, když to říkám takhle."
"Hm. Skvělé. Pak mi tedy dovol laskavě, synáčku, zabít tvého… uhm… "mistra".
"Jsi zrůda s podobou člověka. To tě vůbec netrápí, že se celý život snažíš zabít vlastního syna, že jsi nechala zabít svého muže, že jsi zabila své nejmladší dítě, svou dceru!? Teď, jako by ti to snad nestačilo, mi chceš vzít někoho dalšího?! Co jsi zač?!"
"He… před chvilkou jsi to řekl. Řekni mi pravdu. Kdo je ten kluk?"
"Je… to jenom můj partner v Akatsuki. Nikdo zvláštní."
"Hm, že ne? Tak proč by ti měla jeho ztráta vadit?"
"Protože je silný, a takhle by byla naše organizace oslabena." Deidara lhal, jako když tiskne. Za zády tajně překřižoval prsty pro štěstí, a když uviděl matčin nerozhodný výraz, bylo mu trochu lépe.
"Víš, dítě, dost mě podceňuješ. Já poznám, když mi někdo lže." Zavrčela a vrazila plnou silou do dveří.
"Proč rozhlašuješ, že jsem mrtvá?"
"Protože bych si to tak moc přál, že je mi lépe, když to říkám takhle."
"Hm. Skvělé. Pak mi tedy dovol laskavě, synáčku, zabít tvého… uhm… "mistra".
"Jsi zrůda s podobou člověka. To tě vůbec netrápí, že se celý život snažíš zabít vlastního syna, že jsi nechala zabít svého muže, že jsi zabila své nejmladší dítě, svou dceru!? Teď, jako by ti to snad nestačilo, mi chceš vzít někoho dalšího?! Co jsi zač?!"
"He… před chvilkou jsi to řekl. Řekni mi pravdu. Kdo je ten kluk?"
"Je… to jenom můj partner v Akatsuki. Nikdo zvláštní."
"Hm, že ne? Tak proč by ti měla jeho ztráta vadit?"
"Protože je silný, a takhle by byla naše organizace oslabena." Deidara lhal, jako když tiskne. Za zády tajně překřižoval prsty pro štěstí, a když uviděl matčin nerozhodný výraz, bylo mu trochu lépe.
"Víš, dítě, dost mě podceňuješ. Já poznám, když mi někdo lže." Zavrčela a vrazila plnou silou do dveří.
Okamžitě zamířila k červenovlasému ninjovi a bez jakéhokoli přemýšlení ho chytla pod krkem. Pak se na něj slastně usmála a odhodila ho do vedlejší zdi. Ozvala se rána a dopad. Černovlasá žena k němu znovu přišla, a ještě než ji stačil Deidara zarazit, do loutkáře zabodla kunai. On ale nijak nereagoval.
Sasori rychle vstal, malinko se zapotácel a přivolal loutky. Ještě, než stačil zaútočit, Mia s ním znovu hodila do vedlejší zdi. Rozzuřeně se točila ke svému synovi.
"Tak to by snad stačilo! Jestli mi neřekneš, kam máte namířeno, co tam budete dělat a kdo je tenhle idiot, věř mi, budu zlá!"
…
Itachi své dobývání z pokoje vzdal. Věděl, že kdyby se pokusil o jakékoli jutsu, dostalo by ho to mimo vědomí na dalších pár dnů. Znechuceně se podíval na své zkrvavené ruce, když před chvílí vykašlal něco krve. Nenáviděl se za to. Nemocný… to je to, co z něj udělalo toho slabého. Teď je to on, kdo by potřeboval ochranu, a ne Sasuke. Jenže je moc hrdý na to, aby si to dokázal přiznat nahlas. V duchu se pokáral. Nesměl všechno hned zveličovat.
…
Sasuke zíral provinile na zem, seděl na trávě u řeky, měl noční hlídku. Sám se večer nabídl, nechtělo se mu spát. Díval se na hladinu, ve které se odrážel jeho obličej. Spatřil černé či, známé rysy, ústa, nos… všechno mu připomínalo jeho bratra. Hodil do vody kamínek a hladina se zčeřila. Měsíc svítil jako slunce za dne, jen působil děsivěji, když zahoukala sova. Sasuke zvedl pohled, podíval se na obzor, a usoudil, že je čas vyrazit.
…
Itachimu se udělalo mdlo, před očima se mu zatmělo. Zkoušel nahmatat v kapse známou krabičku plnou léků, které mu o několik dní zvýší možnosti na život, ale nemohl ji najít. Když se mu začínaly třást ruce, bylo na něm vidět, jak bledne a chřadne každou vteřinou hledání. Konečně je našel. Polknul, cítil úlevu. Bál se už, že to nestihne.
Opřel se o zeď a svezl se po ní po zádech na zem. Tam zůstal sedět až do úplného rána.
…
Zrzek seděl na posteli, měl opřenou hlavu o ruce, vyhlížel zoufale a beznadějně.
"Hele, šéfe… ehm… my… ta mise… však víte…" zakoktal Deidara žalostně a cosi nesrozumitelného ještě zakňučel.
"Co?" vůdce zvedl zmateně hlavu a podíval se svému podřízenému do očí. Očekával nějakou pitomost. Co jiného mohl kdy od Deidary čekat.
"Tak… jó… ta mise se jaksi… no… nepovedla?"
"Eh…?" zrzek pořád nechápal. Deidara ztratil nervy.
"Ta mise nám nevyšla! Úplně jsme to zvrzali!" zařval nepříčetně a okamžitě vyrazil ze dveří.
Nagato zakroutil nevěřícně hlavou. Věděl, že má od nich respekt, ale že až takovýhle?
Vzpomínal na chvíle, kdy byla v jejich sídle "pohoda",
"Itachi! Tys mě prásknul, že jo?!"
"O čem to zase mluvíš, Kisame?" zadušoval se Uchiha a měl blízko k tomu, aby se nezačal křenit.
"Slíbil jsi, že to nikomu nepovíš!"
"To sis vymyslel!"
"Mlčte oba, nebo vás odtud vykopnu a budete uklízet ty mrtvoly, co jste včera nadělali před sídlem! Jsme nápadní už teď a kvůli vám musíme změnit úkryt!" Usadila je drsně Konan a pohrozila jim prstem. Oba ninjové zmlkli jako na povel. Když kunoichi odešla, opět se začali hádat.
Stopy přátelství a strachu o blízké…
Sasori s Deidarou tehdy trénovali. Blonďák se uculoval jako pitomeček, loutkář bral vše smrtelně vážně. Když se ani jeden nemohl do svého soupeře trefit, postupem minut boj začal houstnout a oba zapomněli na důsledky. "Katsu!" vykřikl Deidara divoce a ozval se výbuch. Nic. Žádný výkřik v podobě : "Ty idiote! Chceš mě zabít?!"
Najednou nastalo tíživé a nepříjemné ticho. Blonďáčkovi zmizel úsměv z tváře, místo toho seskočil na zem a rozhlédl se.
Překvapeně vyjekl, když spatřil Sasoriho ležícího opodál. Doběhl k němu a podepřel ho. Nic, žádný výchovný pohlavek. Červenovlasý ninja ležel bezvládně, bez jediné známky života. Deidara vyděšeně zalapal po dechu.
"Mistře?" zašeptal. Nic.
"Sasori!" zvýšil o něco hlas. Nic.
"To jsem nechtěl! Omlouvám se!" vyjekl znovu, a pořád jakoby čekal na pořádnou ránu od svého partnera. Opět žádná reakce, proto ho blonďák vzal opatrně do náruče a zamířil k sídlu.
Večer s ním nebyla domluva. Konan ho utěšovala. "Můžeš být v klidu, Sasori už na tom není tak… no, je mu o dost lépe. Bude žít, dokonce už se i probudil. Nic se nestalo." Deidara skoro nereagoval.
"Tohle si nikdy neodpustím. Vždyť jsem ho málem zabil!" vrazil si sám pohlavek. Hidan se natěšeně pousmál, aby mu to zkusil ulehčit dalším pohlavkem, ale zarazil ho jediný pohled modrovlasé kunoichi. Zklamaně si znovu sedl.
"Ale už je v pořádku. To je hlavní."
"Možná… ale stejně… za tohle mě bude nenávidět." Strachoval se. V očích měl opravdovou starost.
Kapky porozumění…
Itachi byl hluboce zadumaný ve svých myšlenkách, když ho vyrušil modrovlasý žralok.
"Pohřešuješ bratříčka?" pousmál se.
"Nech si ty blbý fóry, Kisame." Itachiho hlas zněl podivně smutně, jako by předtím brečel. Žraločí ninja ho pozoroval.
"Je opravdu mrtvej?" zeptal se o něco vážněji a Itachi s přehnanou rychlostí záporně odpověděl. "Někdy mi připadáš, jako ten největší idiot pod sluncem. Proč si to prostě nepřiznáš? Nechceš jeho smrt, že?"
"Zatraceně, běž prudit někam jinam." Odsekl mu Uchiha nakvašeně a otočil se.
"Jak myslíš. Ale hele… jestli to neudržíš, můžeš mi to říct."
"Já-…" Itachi se nestačil ubránit. Kisame byl pryč.
Povzdechl si. Chtěl, aby to znělo znuděně, jak ho ostatní znají, a ne utrápeně.
Marná snaha…
Nagato se nevědomky pousmál. Měl se s tou bandou někdy dobře. Vlastně… to byla jakoby náhrada jeho rodiny. Měl koho seřvat, když se něco nepovedlo, měl koho zmlátit, když byl rozzuřený, měl Konan, která mu dny činila příjemnějšími. Cítil se tam… jako doma. A teď se chystá na boj se všemi, které kdy poznal. Věděl, jak je to nebezpečné. On sám jejich schopnosti dovedl k dokonalosti. Hidan byl dříve jiný, Deidara také. Dokonce i Itachi nikdy pořádně neukázal své úžasné schopnosti a sílu, dokud ho vůdce pořádně nevyzkoušel. Všech Ztracených ninjů se ujal a z bandy hlupáků udělal nejnebezpečnější a nejobávanější organizaci, která je nejznámější po celém světě ninjů, Akatsuki.
Pamatoval si na všechno, jako by se to událo včera. Když přijal do organizace další a další ninji, když s nimi poprvé trénoval, když je pořádně potrápil, aby se zlepšili… na všechno vzpomínal velice rád. Najednou mu bylo líto, že by se měl pokoušet je všechny zabít.
Vzpomněl si na jejich domluvu, někdy to u nich vypadalo jako v blázinci, ale přesto… už byl zvyklý každý den slýchávat Deidarův protivný smích, Tobiho žvanění, Itachiho mručení, Konanino stěžování, Kisameho slavné hlášky, Hidanovy nadávky, Zetsuovo podivné vyjadřování i Sasoriho věčné bouchání kladivem do dřeva.
A měl dokonce pocit, že mu to začíná v značné míře… chybět…

