"Nejradši bych ti jednu vrazil, mami."
"Ehh… sakra. Co se stalo? Deidaro? Hej…?!" teprve teď si Sasori všimnul, kde je. "Do hajzlu, zase mě někdo dostal?!" rozzuřil se. "To jsem na tom tak zle, nebo co? Kdo to udělal? Už toho mám dost! Okamžitě se ukažte!" zařval do tmy s pocitem toho největšího vzteku a ponížení, který kdy zažil.
***
Začínalo mírně poprchávat, ozývaly se tichounké hromy, jako by předvídaly smutnou a nepříjemnou událost. Po chvíli zvuk hromů nabýval na síle, zesílil i déšť, ozvalo se šumění protestujících lístků na náhlý příval ostrých kapek. Hidan zavřel oči a poraženě zašeptal.
"Je to tady. Něco se… někomu z nás stalo."
Blesk prořízl tmavou oblohu a hřmění znělo jako zlomyslný smích.
***
Naruto se zahleděl na oblohu, připadal si nepříjemně, jako by něco mělo hrozit. S úsměvem potřásl hlavou a chmurné myšlenky tak vypudil z hlavy.
Tsunade se neubránila pochodové službě. Na stole měla připravené dvě nádobky, ve kterých byla podivně zbarvená tekutina. Blonďatá hokage se na ně zadívala. "Obě dvě mi daly strašnou spoustu práce. Pokud je sliju dohromady, a vybuchne to, má poslední naděje pohasne. Ale pokud to dá červenou barvu, mělo by to Nagatovi alespoň na nějakou dobu pomoct." Mluvila sama k sobě a přitom nepřestávala chodit po pracovně.
"Takhle si tady brzy vyšlapeš cestu." Kakashimu nechyběl humor.
"Co děláš tady? Padej zpátky do nemocnice!"
"Přísahám, že mě pustili. Od Itachiho to kupodivu nebylo tak vážné, jak jsem čekal. A na to, že byl na pokraji smrti, to celkem ušlo, uznávám."
"Jak o tom můžeš mluvit takhle? Všichni akorát dělají problémy… Itachi, Sasuke… a ještě začneš ty, věř mi, že za sebe nebudu ručit." Kakashi výhružku očividně přeslechl a jeho pohled zabloudil ke dvěma lahvičkám na stole.
"Co je to zač? Chceš někoho otrávit?" Dopadl pohlavek a Kakashi ztratil balanc na kraji okna, spadl na všechny čtyři přímo před Tsunade. Ta se zašklebila, a s poněkud lepší náladou jízlivě řekla:
"Hledáš snad něco?"
***
"Hele, tohle dlouho snášet nebudu, takže tohle varování ber jako první… a rovnou i poslední."
"Co jsem provedl? Zase?"
"Pořád meleš cosi o tom, že se něco stalo. Je bouřka."
"Nechápu, proč by to teď mělo dávat smysl. Já přece vím, jaké je počasí."
"Radši mlč, protože jinak bys mohl přijít k nehezkému úrazu."
"Neznám úraz, který by byl hezký." Odsekl pobaveně Hidan, ale znovu zvážněl. "Hele, měl bys mě začít brát vážně. Tohle není normální."
"Co…?"
"A mě pak říkej, že jsem hlupák."
"A tím narážíš na co?!"
"Uhm…"
***
Ozval se nelidský řev, Sasori sebou trhnul a vyděšený pohled stočil na dveře. Čekal, co hrozného uvidí.
Dovnitř vkročil jen jednou nohou muž a přímo na červenovlasého ninju hodil Deidaru.
"Co to sakra…-?" nestihl zaklít, kdy spatřil blonďákův bolestný výraz. "Proboha…" vydechl ohromeně a pomohl mu sednout si.
"Kdo?" stručná otázka stačila. Nic víc ze sebe loutkář nedokázal dostat.
"Kamenná. Mám s nimi… ehm… nevyřízené účty."
"Co tady potom dělám já?"
"No…"
"Času je dost, takže začni od začátku." Odsekl netrpělivě Sasori a mávl rukou.
"Víte… Tsuchikage byl odjakživa nepřítel naší rodiny. Můj otec se s ním dost dlouho přel o post kageho, takže ho… Tsuchikage nechal zavraždit. Očividně to tomu bastardovi nestačilo, zabil i mou matku, sestru a… protože si myslel, že budu odporovat i já… no… utekl jsem a on se mě snažil od té chvíle dostat. Ví, že jsem trpěl, když přede mnou umírala rodina. Proto chce zabít i vás. Ještě přede mnou."
"Proč…?" vydechl zmateně Sasori a zíral do prázdna.
"Má za to, že jste… můj přítel." Poslední slovo zašeptal téměř neslyšně. Loutkář pořád zíral.
"To snad-…"
"Hele, omlouvám se, že jsem vás do toho zatáhl, mistře-…"
"Mistře?" ozvalo se ode dveří a oba otočili hlavy za hlasem. Naskytl se jim pohled na neobyčejně krásnou ženu. V koutcích očí se jí rýsovaly jemné vrásky, působila staře a unaveně.
"Tohle je snad tvůj mistr, Deidaro?"
"Do toho ti nic není, Mio." Zavrčel nenávistně oslovený ninja a zamračil se.
"Ale, ale. Co kdybys šel se mnou? A být tebou, o nic se nepokouším a nesnažím se utéct. Vše je pečlivě hlídané."
"Hm."
Zavřela za sebou dveře a opřela se o ně. Znuděně si povzdechla.
"Kdo je ten kluk, sakra?" vyštěkla nepřátelsky a ukázala prstem na dveře. "Nevypadá na někoho, kdo by tě mohl učit. Takže kápni božskou, štěně."
"Proč bys chtěla ublížit i jemu? Nestačím snad já?!" rozzuřil se blonďák a měl chutí černovlasé ženě pořádně natlouct.
"Hm… ne. Tvůj otec se určitě obrací v hrobě."
"Kdybys ho s kagem nepodváděla… Dobře, ale žít jsi ho mohla nechat."
"Ty drzý nevychovaný zmetku!"
"A jak bych mohl být vychovaný, když jsem nikoho neměl?!"
"Víš, sice… jsem tě vychovala, máme stejnou krev, ale nic jiného k tobě necítím, ubožáku. Jsi pro mě cizí a nejlepší bude, když co nejdříve pojdeš."

