Pravý syn svého otce
Kisame se zlomyslně usmál a přivolal vodu, kterou poté chrstl na bělovlasého ninju. Ten se probral neočekávaně rychle a samozřejmě mu nechyběl jeho vulgární slovník.
"Do hajzlu, nemůžeš si sakra dávat pozor, co s tou vodou děláš? Zabiju tě!" křičel na něj, a když už vstával, aby svého rybího kolegu zaškrtil, Kakuzu ho jediným pohybem shodil zpátky na zem.
"Šetři síly, Hidane, jde se."řekl znuděně a všichni se po jeho slovech zvedli k odchodu.
"Do hajzlu, nemůžeš si sakra dávat pozor, co s tou vodou děláš? Zabiju tě!" křičel na něj, a když už vstával, aby svého rybího kolegu zaškrtil, Kakuzu ho jediným pohybem shodil zpátky na zem.
"Šetři síly, Hidane, jde se."řekl znuděně a všichni se po jeho slovech zvedli k odchodu.
"To půjdeme takhle pohromadě nebo se rozdělíme?"
"Za chvíli dojdeme na rozcestí, kde každý půjde jiným směrem. A jestli se dozvím, že znovu někdo chybí, naštvu se. Deidaro, Sasori, vy byste měli jít spolu. Každá dvojice se bude navzájem kontrolovat, aby si byli jistí, že jsou ti praví, jasné?"
"Eh… to je trochu složité."
"Jsme tady. Kisame, ty půjdeš kam?"
"Půjdu napřed s vámi, od Zetsua vím, kde je Itachi, tak po cestě odbočím a půjdu za ním."
"Dobře. Hidane, my jdeme tudy."
Tak se skupina rozdělila a každý šel jinou cestou.
"Hele, proč pro něj vlastně jdeme, když na nás útočil? Itachi skončil dost pomlácený, když s Peinem bojoval. Má to vůbec cenu?"
"Je jedno, jestli to má cenu, my to udělat musíme." Odsekl Kakuzu nepřítomně a pokračoval v cestě, aniž by svému partnerovi věnoval jediný pohled.
"Hele, já tomu nechápu. Jak jste to vy dva vůbec mysleli, zbavit se Rinneganu? Takhle dokonalou oční techniku nikdo jiný na světě nemá!" křikl Naruto a Jiraiya jen zamyšleně pokýval hlavou na znamení souhlasu. Blonďatá žena v rohu místnosti ale nesmlouvavě zakroutila hlavou.
"Dokud bude mít Nagato Rinnegan, bude mít i tu nemoc."
"Což nás přivádí k druhému bodu otázky: Jak se toho chcete zbavit?" Jiraiya zaostřil pohled a čekal na odpověď.
Pátá hokage pokrčila rameny a tázavý pohled upřela na zrzka, který zvolna vstával z postele. Jemu se ale nechtělo vysvětlovat, že se mu v myšlenkách cosi semlelo, a že na něj mluvili vlastní rodiče. Ani nad svou odpovědí nepřemýšlel, plácl první věc, co ho v tu chvíli napadla. Hned toho litoval, prozradil se hned na začátku věty.
"Prý se mám zbavit pomstychtivosti a vzteku."
"Ehm… moment, jak to myslíš, prý?"
"Uch… nijak. Jen… předpokládám."
"Jo ták…" Naruto dále nic neřešil, ale pátá hokage se zamračila. Tak prý…?
"Co chceš dělat?"
"Ehm… sám ani nevím… chtěl jsem zničit…" Sasuke spatřil výraz svého bratra a zmlkl.
"Proč?" Itachi najednou zněl jako malé dítě, co bylo nespravedlivě potrestáno. Jeho mladší bratr odvrátil pohled od jeho očí, ale pak jeho obličej ztvrdnul.
"Proto, co Konoha udělala tobě, mně… co udělala nám a našemu klanu… ty jsi pro vesnici obětoval celý svůj život, a vidíš, jak se odvděčila? Nijak! Chtějí tě zabít skoro tak moc, jako jsem to chtěl kdysi já."
"Takže jde… o pomstu?"
"Asi ano. To slovo mě doprovází celým životem. Nic nového."
"Měl bys přestat."
"Nehodlám to nechat tak, jak to je!"
" A čeho dosáhneš, až vesnici zničíš?!"
Sasuke mlčel. Nepřemýšlel nad tím, byl příliš rozčarovaný na to, aby do své hlavy a plánů vmáčkl ještě logiku. Starší z bratrů Uchihů čekal na odpověď. Ta ale nepřišla.
"Sasuke, prosím, nedělej to. Jen to všechno zhoršíš."
"Tak proč jsi mě tehdy nezabil, když všechno akorát-…" urazil se Sasuke, ale znovu se zarazil. Věděl, že si má dávat před Itachim pozor na slova, která volí.
Později v noci Itachi znovu přišel za svým mladším bratrem.
"Je Naruto tvůj přítel?" zeptal se rovnou bez obalu. Sasuke dlouho nepřemýšlel.
"Nevím." Odsekl s vynuceným klidem a dále předstíral zaujetí na noční oblohu posetou hvězdami. "A co znamená jeho bratr pro tebe?"
"Přiznávám, že ho pořád považuju za nejlepšího přítele… víš, jde poznat, že jsi pravý syn svého otce." Sasuke ztuhl, vybavily se mu vzpomínky, jak se snažil o otcovu pozornost.
"Co… cože?"
"Jsi stejně hrdý jako on. Prostě… to nepřiznáš." Usmál se mile Itachi a odešel.
Následující dny se Sasuke pořád nemohl rozhoupat k odchodu do Listové. Chodil ve starém sídle organizace Akatsuki sem a tam, všímal si i sebemenších maličkostí. Každý den našel na stěně nebo na zemi něco, čeho si dříve nevšiml. Pozoroval chování ostatních, Itachiho zdravotní stav a pátral v myšlenkách, jestli má zničit Konohu, nebo ne.
Přely se v něm dva hlásky, jeden drsný mu říkal, ať se vykašle na city a jde zničit svou rodnou vesnici i se všemi lidmi, co v nich žijí a druhý, jemnější a o něco tišší hlásek mu hrál na city, když našeptával:
"Mysli na svého bratra, co pro něj vaše vesnice znamená. Mysli na Naruta, Sakuru, Kakashiho… všichni ti tolik pomohli a báli se o tebe, a tys je zradil. Buďto se do Konohy vrať… nebo jim jdi navěky z cesty."
Karin byla v sedmém nebi. Dva Uchihové najednou, a oba tak krásní! Sasuke… Itachi… oba dva k ní byli lhostejní. Možná, že byl Itachi o něco málo pozornější a milejší, přeci jen se to ale dalo přičítat pouze zdvořilosti, nikoli náklonnosti. Starší Uchiha se na procházející dívku usmál, ale neohlédl se. Jak se dalo čekat. Ani jednoho z Uchiha klanu nezajímá něco jako dívka a její, v případě Karin viditelné rysy.
Co by dala za zrcadlo…
Suigetsu byl otrávený. Přemýšlel nad Samehadou. Chtěl ji. Moc si přál ji mít, ale nezamlouval se mu ten způsob, jakým ji mohl dostat. Sice si jednu dobu přál zabít Kisameho, ale teď s ním vychází o dost lépe… a co se týče vzhledu, v dětství mu velmi pomohl s problémy, co se týkalo jeho splynutí s okolím.
Juuga se ke všemu stavěl velmi optimisticky a snažil se mezi ostatní vnést trochu života. Bylo mu jedno, co se bude v nejbližších dnech dít.
Snažil se alespoň malinko si zpříjemnit dny, ale nikdo se mu to nesnažil ulehčit. Už nabyl sílu i chakru, sem tam ho přepadla panika, bál se, že na něj znovu přijde ta podoba, jeho druhé já, které tolik nenáviděl.
V posledních dnech také dost myslel na Kimimara, který mu tolik pomohl. Bral ho jako svého nejlepšího přítele. Ale už je dávno mrtvý. Tak proč to bolí pořád stejně?
Itachi se často díval na hvězdy, jak si zvyknul od té osudné noci, kdy vyvraždil většinu svého klanu. Obdivně na ně zíral, vzpomínal, nad některou vzpomínkou se pousmál, jindy zamračil, zřídkakdy mu ukápla i slza, kterou ale hned nenápadně setřel. Nechtěl, aby se o tom někdo dozvěděl. Má city, a ty přece pravý Shinobi mít nemá, ne?
Vzpomněl si, jak spolu se Sasukem kdysi trénovali s kunaii.
"A teď sleduj, bráško!" křikl Sasuke a napřáhl se k hodu na terč. Do cesty se mu ale záhadným způsobem připletl kamínek, on uklouznul a kunaie mu vylétly z rukou. Spadl na záda, chvilku zmateně mrkal, pak se ale rozesmál a otočil se na svého bratra, aby se nějak vymluvil ze svého nečekaného neúspěchu. To, co uviděl, mu vyrazilo dech.
Jeho bratr ležel na zemi, pod ním byla trocha krve, jednou rukou se přidržoval a druhou se snažil vytáhnout hluboko zabodnutý kunai v rameni. Tehdy se k němu mladší Uchiha rozběhl s pláčem a div, že Itachiho neumačkal na místě, jak se mu omlouval. Pro staršího z bratrů to bylo jen malé zranění, ale Sasuke vyváděl, jako by měl na svědomí vraždu. Po této události na něj pořád dohlížel a kontroloval ho.
On sám svému bratrovi dával obvaz, když Itachimu nechtěl dovolit, aby se pohnul. Itachi všechno sledoval s mírným a pobaveným úsměvem a marně se snažil bráškovi vysvětlit, že je v pořádku.
Od té doby už nikdy nespadl, když měl zbraň v ruce. Kdykoli šli trénovat, nejprve Sasuke zkontroloval celou plochu a jakmile spatřil kamínek, vztekle ho nakopl.
Itachi se usmál. Má spousty takových vzpomínek, jeho malý bratříček mu zajistil pobavení na každý den. Bránil se smutným myšlenkám, a očividně úspěšně.

