Asi jste mu poškodili mozek...
"Co se mu stalo?" zeptala se Tsunade, udýchaná, zato ale vyspaná, když dorazila do nemocnice a začala Nagata ošetřovat. Naruto většinu otázek promlčel, ale sem tam se vzpamatoval.
"Jo, utekli. Ne, ne… to ne. Ale jo, tohle jo…" blekotal zmateně a přejížděl očima po místnosti, jako by ji nikdy v životě neviděl. Jiraiya se rozhodl tohle vyřešit, proto se nadechl, aby získal svoji ne zrovna pověstnou trpělivost a sedl si vedle svého kmotřence.
"Začni. Hezky popořádku." Vyzval blonďáka a ten mu všechno pověděl, s nějakým tím zakoktáním a blekotáním si to dal jeden z legendárních Sanninů dohromady a přemýšlel.
"Jo, utekli. Ne, ne… to ne. Ale jo, tohle jo…" blekotal zmateně a přejížděl očima po místnosti, jako by ji nikdy v životě neviděl. Jiraiya se rozhodl tohle vyřešit, proto se nadechl, aby získal svoji ne zrovna pověstnou trpělivost a sedl si vedle svého kmotřence.
"Začni. Hezky popořádku." Vyzval blonďáka a ten mu všechno pověděl, s nějakým tím zakoktáním a blekotáním si to dal jeden z legendárních Sanninů dohromady a přemýšlel.
"Zase ses rozhodl zemřít, synu?" ozval se hlas a zrzek se otočil. Byl přímo naproti svému otci a oba si hleděli do očí. Nagato uhnul a provinile se podíval na bílou podlahu. Minato se na něj starostlivě, ale i zároveň přísně podíval a položil mu ruku na rameno.
"Tohle jim nedělej, mají o tebe strach. Všiml sis Tsunade? Podívej se na ni, jak vypadá, jak se chová…Je už unavená z toho neustálého strachu, že zemřeš. Nemůže pro tebe najít lék…"
"Minato, tohle mu nevyčítej! Vždycky jsi na něj byl přehnaně přísný!" pokárala svého manžela Kushina a otočila se na svého prvního syna.
"Tátu neber vážně, on -…"
"Já to ale myslím vážně." Přerušil ji znovu blonďák a zamračil se. "Naruto má v sobě devítiocasého démona a ty zase nemoc. Tolik jsem si přál zdravé a silné děti. Silné ano, ale zdravé… nemysli si, že ti přeji smrt. Víš, jsem na tebe hrdý, že jsi s tím dokázal tak dlouho žít… ale slábneš. Nevšiml sis? Stačí jen malé zranění, abys ztratil vědomí…" Nagato zvedl znovu pohled, ale měl sytě zelené oči, jeho matka si stoupla před něj a nemohla od jeho očí upřít pohled.
"A víš, co za tu nemoc může?" zeptala se zrzka svého syna a čekala.
"Ne…"
"Rinnegan."
"C… cože?"
"Říká se, že první, kdo měl kdy Rinnegan měl také i naši nemoc. Ty jsi jeho nástupce… vybral si tebe, abys nosil Rinnegan a abys nosil tu nemoc…"
"Tak proč ji máš i ty?"
"Víš… já jsem ji nikdy neměla. Zemřela jsem vyčerpáním, i když je pravda, že jsem byla nemocná. Ale jinak, než ty."
"A co mám potom dělat?"
"Musíš se zbavit Rinneganu."
"Ale to přece nejde…"
"No… zbavíš se, když se zbavíš nenávisti a pomstychtivosti."
"Ale jak? A ke komu? Hej!"
"Nagato, slyšíš? Výborně. Vnímáš mě?" ozvalo se najednou nad ním a on spatřil modré oči páté hokage. Jiraiya stál vedle ní a Naruto byl u sebe v bytě, musel se připravit na svoji večerní misi, na kterou se měl vydat společně se Sakurou a Saiem.
"Myslím, že mu k omdlení dost pomohla i ta nemoc, sakra."
"Cože? Zase?"
"Jak jsem ti už párkrát říkala, Jiraiyo, ta nemoc se postupně zhoršuje a to má za následky Nagatovo chování."
Do místnosti vešel Naruto, přes rameno měl přehozený menší batoh, ale neusmíval se, jako před každým úkolem, teď probodával zrzka vyčítavým pohledem.
"Proč jsi mi o tom zranění neřekl?"
"Nic… nic to nebylo…" odpověděl mu pořád ještě zmatený Nagato a zvolna si na lůžku sedal.
"Tak nic?!" vykřikl na něj mladší bratr a dříve otázaný sebou trhl.
"Umíráš mi před očima a ty tomu říkáš nic?!?"
"Ale já-…"
"Jdu na misi, vrátím se nejlépe zítra. Nazdar!" odseknul mu blonďák a práskl za sebou dveřmi.
Jiraiya se ujal role člověka nad věcí.
"On to tak nemyslel. Ani nevyjde z brány a už mu to bude líto, věř mi."
"Ale ne… vždyť on má vlastně pravdu. Chovám se, jako bych mu nevěřil."
"A věříš mu?"
"Asi ano. Já jen… připadám si, že co se blíží nebezpečí Akatsuki, ztrácím ho."
"Víš… možná je to naopak."
"Cože?"
"To ty se ztrácíš jemu. Bojí se o tebe, proto si dával za vinu ten tvůj zkrat, co se stal včera večer. Věří ti. A čeká to samé od tebe."
"Já vím."
"No tak se nestarej o něj."
"To není tak jednoduché, Jiraiyo… já jsem promeškal jeho dětství. Proto… se asi chovám takhle. Mám o něj strach, jako by mu bylo pět. Pořád mi připadá nemožné, že je mu už šestnáct."
"Jo, to bude tím… ale je v pořádku, že o něj máš strach. To každý. Jen to nepřeháněj. Od doby, co jsi tady, slábneš, a proto na sebe musíš dávat větší pozor než na něj. Ty jsi taky člověk. A konec konců, chtěl jsi jen pomstít svou vesnici a rodiče, nemusíš se trestat sám za to, že jsi byl tak dlouho pryč."
Tsunade jejich rozhovor poslouchala, zatímco zkoumala zrzkovu krev, aby je porovnala s dřívějšími výsledky jeho stavu. Zhrozila se a papíry jí vypadly z ruky. Hned nato vyrazila dveře a běžela pryč se slovy:
"Musím ten lék najít." Jiraiya se za ní pouze ohlédnul, věděl, že teď ji musí nechat pracovat. On jí pomoci nemůže, rozumí tomu asi tak jako výchově dětí.
"Musím to vydržet alespoň do boje s Akatsuki. Vím, že jsou už blízko, ale podle všeho jim nastaly nějaké komplikace, když se tolik zdrželi." Konstatoval bezmyšlenkovitě Nagato, když nepřítomně zíral na rozbory, co byly sepsané na papírech vedle postele.
Kabuto stál nerozhodně mezi dveřmi a propaloval loutkáře očima.
"Co po nás chceš?" ozval se zezadu roztržitě Hidan a tvářil se jako malé dítě, které nachytali při nějaké lumpárně.
"Orochimaru - sama vás potřebuje."
"Ale fuj, i z toho jména je mi zle! Nekřičte a nechtě mě spát! " Vyjel na oba muže nedaleko od nich Hidan a schoulil se do pláště tak, že ho nebylo vidět.
"Asi jste mu vážně poškodili mozek." Konstatoval zahořklým hlasem s nádechem ironie červenovlasý shinobi a ušklíbl se.
"Ségra, nech mě na pokoji… ty úkoly si udělám potom a nádobí je na tobě. Hodně štěstí." Mumlal ve spánku bělovlasý, když Sasori seděl na zemi, opíral se o zeď a snažil se dostat z chakrových provazů. Marně, akorát si je zadíral hlouběji do zápěstí, na kterých měl už hluboké a krvavé šrámy. Sasori si jich nevšímal, jediné, co chtěl, je dostat se pryč.
"Mohu se zeptat, Orochimaru - sama, na co ty dva potřebujete? Máme spoustu skvělých lidí."
"Ale ne takových, Kabuto. Potřebuji Sasoriho za partnera jako u Akatsuki, spolu jsme byli neobyčejně silní. A Hidan… chci zjistit, jak to, že je nesmrtelný. Je to dobré pro mé pokusy na lidech. Takhle ho nezabiju. A já to zjistím."
"A co když si pro ně Akatsuki přijdou?"
"Získám je na svoji stranu."
"A jak to chcete udělat?"
"Pomocí mého dokonalého jutsu."
"Ale to je příliš riskantní…"
"To nech na mě, Kabuto. Nejprve mi doveď Sasoriho, prosím. Ten aspoň nemele blbosti jako ten druhý, říkal jsem ti, abys byl opatrný a teď tohle. Jestli se nevzpamatuje-…"
"Vzpamatuje, určitě."
Kabuto se nepatrně otřásl, když odešel za dveře a vydal se směrem k tmavé místnosti, kde byli dva ninjové z Akatsuki.
"Jsme tady." Promluvil po dlouhé době i cestě Kakuzu a zastavil se na vrcholu kopce, kde měl výhled na celou Zvučnou vesnici. Deidara ho udýchaně doběhl a okamžitě to využil pro stížnost.
"Nechápu, proč jsem nemohl letět, když-…"
"Sebralo by ti to dost chakry a mám pocit, že tady ji budeme oba dva dost potřebovat."
Sešli dolů do vesnice a přeměnili se na ninji ze Zvučné.
"Někde tady bude jeho sídlo, určitě. Už párkrát jsem byl hodně blízko." Konstatoval Deidara s úšklebkem, ale hned nato sebou oba dva shinobi z Akatsuki trhli, když se za nimi ozvalo hlasité:
"Stát!"

