close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
             Něco okopírujete, nahlašuju. ^.^

Změna našich srdcí, 19. kapitola

13. prosince 2010 v 20:51 | Mrs.Rinnegan

Volné pole

Itachi zapadl k sobě do pokoje a zamyšleně se opřel o dveře.
"Ona je jako Zetsu." Napadlo ho náhle a on se musel pousmát nad tím, jak mu to zaznělo. "Určitě má rozpolcenou osobnost, stejně jako Zetsu. Akorát si rozdílu nikdo nevšimne. Jen ona sama. To nesmí zůstat tajemstvím, pokud tady má někdo přežít. Její druhé já je… nebezpečné a nekontrolovatelné." Znovu se pitomě usmál a z očí mu šlo vyčíst, jak dokáže být zlomyslný.



"Mistře! Máme misi, máme misi! Jo!"
"Stačí jednou, Deidaro. Vypadni odtud."
"Dobře, dobře, ale vyrážíme hned teď!"
"Jasně, jasně. Už jdu." Odsekl nakvašeně červenovlasý mladík, ale místo, aby vstal, se natáhl na postel.
"Začíná být… divná…" Zašeptal si pro sebe. Někdo vrazil znovu do pokoje.
"Já to věděl, že mě neposlechnete. Máme jít po dobrém, šéf vzkazuje. Nebo budeme mít domácí vězení." Řekl to sarkasticky, ale Sasori věděl, že Deidara to jako vtip nemyslel. Proto rychle vstal, a aniž by se ještě ohlédl, odešel z pokoje.

Slyšela jsem další kroky a úsměv mi automaticky pohasl. Tyhle kroky znám.
"Sasori?" řekla jsem odměřeně a se zvednutým nosem jsem pochodovala kolem něj, aniž bych se na něj podívala. Jen jsem doufala, abych nezakopla. To by byl trapas.
"Akai…" zašeptal tak zničeně, že mě to přinutilo zastavit.
"Co je? Proboha, stalo se něco?" okamžitě jsem začala vyvádět a dívala se na něj, jestli neuvidím nějaké zranění nebo známky neklidnosti a nemoci. Nic jsem nenašla, proto mě vzal za ramena a prostě řekl:
"Zůstaneš tady, jasné?"
"Cože?"
"Jdu na misi," řekl ta slova nanejvýš opatrně, "a ty zůstaneš tady." Sotva jsem konec věty slyšela, a když jsem si to v hlavě přerovnala, bylo to, jako by mě někdo zapálil.
"To teda ne!" zavřískla jsem a tváře mi začaly hořet.
"Ano." Nenechal se.
"Fajn. Jenže až umřeš, zabiju se taky! A přímo před tebou, abys věděl!"
Jo, ta nelogika z věty přímo řvala, ale já o něj měla až moc velký strach, abych se ohlížela na své bláboly.
"Já neumřu." Usmál se jemně a pohladil mě po tváři. A to mě samozřejmě dostalo na kolena a já naprosto změkla.
"A-Ale…" Sakra! Přece se nenechám porazit! "Já-…" Tak, smůla. On to věděl, určitě.
Políbili jsme se. Ale co mě vyděsilo, bylo to, že ten polibek vypadal jako… na rozloučenou. Poslední ze všech.
"A kam jdete?" Teď jsem se prozradila. Znovu sakra, já jsem tak nemožná!
"Uhm…" No, skvěle. Trefila jsem opět do černého. Bylo by mi lépe, kdybych to nevěděla.
"No?" A já ještě dorážím…
"No, do Deš-…" Kolem prosvištěl Deidara a dal Sasorimu herdu do zad.
"Jdeme do Travnaté vesnice!" zaječel až moc hlasitě a snažil se mého loutkáře odtáhnout z mého dosahu. Zavrčela jsem na něj. Já mu ho nedám!
"Ehm, ano. Jdeme do Travnaté vesnice."
"A tam?"
"Sakra, Akai! Tohle ti říkat nemůžeme!" přisadil si znovu ten blonďatý pitomeček.
"No… já ani nevím." A Bůh ví proč, já to Sasorimu uvěřila.


***

"Taichi, co blbneš?"
"Co zas, Somaru?"
"Neříkala jsem to dost jasně? Přijdeš tam, začneš fňukat, že chceš zpátky svou sestřenici a nakonec se rozbulíš jak tele. Co je na tom těžkýho?"
"A proč-…"
"Já už jsem to zkoušela. Jenže ty jsi mladší, roztomilejší a kage tě miluje."
"Aha. Ehm… a proč prostě nejdeš pro ni?"
"Proboha! Máš ještě mozek?"
"Uhm, jo."
"Tak ho používej a nemysli zadkem! Táhni do kanceláře a začni fňukat, nebo to zařídím tak, abys to řvaní nemusel vůbec hrát." Nakopla Somaru svého bratříčka a sama se schovala za nedaleký strom.

Malého chlapce zastavila postarší žena, starostlivě se na něj dívala:
"Stalo se ti něco, chlapče?"
"Ale né, jen jdu do kanceláře brečet."

***

Hm… Sasori i Deidara budou chvíli ze hry. Potřebuju si to s tou holkou vyříkat, protože není možné, aby takhle působila na každého. Chtělo by to možná vyřadit i Kisameho, Hidana a Kakuzeho, tihle se jí taky dost zastávají. Jediný Uchiha je ještě normální. V jistém slova smyslu, samozřejmě.

Vůdce Akatsuki přecházel po chodbě sem a tam, přemýšlel a nevědomky si přitom mumlal. Ani si nevšiml, že ho už deset minut starostlivě pozoruje jeho partnerka.
Od doby, co se zhroutil, se chová nějak divně, Pomyslela si Konan, skoro, jako by něco plánoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama