Odvážný krok
Hidan mlčel, utápěl se znovu v těch tolik nepříjemných vzpomínkách. Itachi ho pozoroval a přemýšlel jak ho donutit se zbavit strachu z ohně.
"Být tebou, tak se ani nepokouším s útěkem, máš to marné." konstatoval Hidanovy marné pokusy k úniku Arimichi a zle se usmál. Pak pokračoval:
"Víš, dostal jsem od Jashina úkol, to jest mu obstarat bezchybného žáka, což ty jaksi nejsi. On chce mladého vytrvalého a silného muže.
"Být tebou, tak se ani nepokouším s útěkem, máš to marné." konstatoval Hidanovy marné pokusy k úniku Arimichi a zle se usmál. Pak pokračoval:
"Víš, dostal jsem od Jashina úkol, to jest mu obstarat bezchybného žáka, což ty jaksi nejsi. On chce mladého vytrvalého a silného muže.
Ty máš pět let, silný jakžtakž jsi, vytrvalý taky, ale jsi zbabělec. Bojíš se ohně, za to by ses mě patřičně stydět, když už s tím nic jiného ani neděláš, nemyslíš?"
"Stydím se za to." odpověděl mu naprosto klidným a vyrovnaným hlasem Hidan, ani se nehnul. Arimichiho to vyvedlo z míry jen minimálně a pokračoval v dlouhém proslovu:
"Proto tě cvičím já, a ne Chiriku. On se ti bojí ukázat, co bys měl umět, ale já už tomu nehodlám přihlížet.
Vychovával tě sice on, ale nikdy ti neukázal tu pravou bolest, kterou budeš muset prožívat každý svůj den, v celém svém ubohém životě. Ty budeš sloužit Jashinovi, tomu nejsilnějšímu Bohovi, budeš jeho poslem, budeš pro něj zabíjet,a pokud tě shledá jako úspěšným sluhou, daruje ti za to jednu vlastnost, nesmrtelnost... Budu tě trénovat já a už teď se připrav na tu bolest. Budeš trpět každý den a jednoho dne... se staneš silným."
"Ale za jakou cenu..." vzpomínal nahlas Jashinista a zavřel oči. Nechtěl vzpomínat, chtěl na to všechno akorát zapomenout. Nic jiného si tyhle vzpomínky ani nezasloužily, tak proč mu nechtějí vypadnout z hlavy, jako něco důležitého? Celý život se to v něm drží...
Do ticha se ozval hrubší hlas:
"Co se flákáte?" za nimi stál Kakuzu, na plášti měl krev. Hidan se okamžitě probudil:
"Co se ti stalo?"
"Menší problémy. Klasika. Jak to pokračuje?"
"Nijak zvláště..." snaží se otázku zamluvit bělovlasý, ale Uchiha mu skočí do řeči.
"Tys věděl, že se bojí ohně?" zeptá se Kakuzeho klidně a otázaný jen přikývne. "Musí se napřed zbavit strachu. Potom ho budu trénovat. Teď je to, myslím, jenom na něm." vysvětlil mu situaci Itachi a vydal se směrem k sídlu.
Kakuzu přišel blíže. "Tys mu to řekl?"
"Ne, přišel na to sám, když jsem prováděl ohnivou techniku, popálilo mě to, a podle toho mu to bylo jasné..."
"Hm... no, zřejmě máš práci." zakončil rozhovor maskovaný a nechal tam bělovlasého samotného.
Ten se znovu ponořil do myšlenek.
"Jsi připraven?" Arimichi neznal s malým klukem soucit.
"Ještě... ještě ne..." snažil se ho malinko zpomalit otázaný chlapec, ale marně, už se na něj valila obrovská ohnivá koule. Stačil uskočit, ale další útok ho znovu srazil na zem.
"Já už nemůžu... nemohli bychom pokračovat zítra?"
"Ne. Vstávej, nemůžeš být slabý, až nastoupíš k Jashinovi. Vzchop se!"
Hidan nestihl odpovědět, už zase ho ohnivá technika propálila až na kost.
Další dokázal odvrátit, ale poté upadl znovu do bezvědomí. Už byl tak slabý... takhle brzy zemře...
Uběhlo tolik měsíců, Hidan měl zrovna šest let, když si pro něj přišel znovu Arimichi a odvedl ho do nějaké podivné místnosti, kde to páchlo krví. Uprostřed místnosti byl postavený stůl a na něm bylo nejvíce krve. Chiriku šel za nimi a pořád se snažil svému staršímu bratrovi domlouvat: "Je ještě hrozně brzy, je možné, že ho to zabije, Arimichi, prosím!" Marně žádal o chlapcův život...
Starší mnich pozvedl chlapce do vzduchu a položil ho na obětní stůl. Hidan se ani nehnul, věděl, že to, co teď přijde, nebude nic hezkého. Zavřel oči a ležel bez hnutí, když ucítil palčivou bolest v hrudi, v ústech měl krev, nechal ji vytéct a bezmocně ležel před dvěma mnichy. Arimichi si mumlal modlitby pro sebe, po chvilce chlapec ztratil vědomí.
Probudil se na podivném místě, všude bylo bílo a ticho, nikde ani živáčka, když k němu přišel vysoký a starý muž, pohladil ho po vlasech a řekl mu: "Teď budeš patřit mně, Hidane. Už nejsi. Neexistuješ. Tvá duše je moje, budeš mě poslouchat na slovo a budeš vykonávat svou povinnost pořádně. Chci to od tebe slyšet."
"Už neexistuju a budu vás poslouchat..." opakoval chlapec zmateně a hned nato opět tzratil vědomí.
"Vítej zpátky, Hidane..." malý chlapec se znovu probouzel, tentokrát ve svém pokoji, kde měl pouze skříň a postel. Arimichi seděl na židli vedle postele a obvazoval mu zranění.
Potom mu mnich položil na postel přívěsek a odešel.
Hidan ho vzal, měl chuť ho zahodit, ale tušil, že teď už nemůže dělat nic jiného, než vraždit pro svého Boha. Je to jeho povinnost. Proto se narodil. Někdo to dělat musí a on byl vybrán samotným Jashinem. Nesmí se chovat jako dítě, očekává se od něj dospělá rozumnost. Ale jak by takhle rozumně mohl přemýšlet šestiletý chlapec?
"Po čase jsem si zvykl být zrůdou..." řekl si znovu jen pro sebe Hidan a smutně svěsil hlavu. Slunce už zapadlo a on seděl na louce sám a po tmě. Stejně... jako kdysi v té kobce.
Ale ani po tolika letech není svobodný, pořád je to otrok. Nemůže dělat nic. Celý život mu pokazila jen jedna věta.
"Tenhle chlapec bude jednou v mojí moci."
Nemůže dělat nic, jen vraždit a vraždit.
"Zabij, nebo budeš zabit." Tuto větu mu do hlavy cpali už odmalička. A on se jí celý život držel, protože měl strach ze smrti. Ale co by teď dal za to, aby mohl konečně zemřít... je sice ještě mladý, ale život ho už nebaví.
Je v organizaci, kde se vraždí. Celý život zatím vraždil. Nemohl se s Akatsuki ani bavit, všichni ho zezačátku považovali za podivína, ale když všem došlo, co je zač, začínali ho trošku litovat.
Oni si, konec konců, svoji cestu mohli vybrat. Hidan ale neměl na výběr. Narodil se, matka ho nechtěla, tak se ho ujal sám Jashin. Byl mu za to sice vděčný, ale byl by raději zemřel jako kojenec, než aby žil takový život.
Jestli Jashinovi dojde, o co se Hidan pokouší, že se chce spřátelit, že chce žít také jiný život, zabije ho, kdykoli se mu zachce.
Bělovlasý muž pořád seděl na kameni, v ruce nerozhodně třímal přívěsek jeho Boha. Po chvíli ho tolik zmáčknul, na symbol Jashina dopadaly hořké slzy, právě tento přívěsek má na svědomí tolik životů... jejich krev byla pokaždé jiná, ale smrt stejná.
Za pár minut se se slzami v očích zvedl, vzhlédl k úplňku, zhluboka se nadechl a ten přívěsek, který ho provázel vrahounským životem zahodil do dálky.
"Po čase jsem si zvykl být zrůdou..." řekl si znovu jen pro sebe Hidan a smutně svěsil hlavu. Slunce už zapadlo a on seděl na louce sám a po tmě. Stejně... jako kdysi v té kobce.
Ale ani po tolika letech není svobodný, pořád je to otrok. Nemůže dělat nic. Celý život mu pokazila jen jedna věta.
"Tenhle chlapec bude jednou v mojí moci."
Nemůže dělat nic, jen vraždit a vraždit.
"Zabij, nebo budeš zabit." Tuto větu mu do hlavy cpali už odmalička. A on se jí celý život držel, protože měl strach ze smrti. Ale co by teď dal za to, aby mohl konečně zemřít... je sice ještě mladý, ale život ho už nebaví.
Je v organizaci, kde se vraždí. Celý život zatím vraždil. Nemohl se s Akatsuki ani bavit, všichni ho zezačátku považovali za podivína, ale když všem došlo, co je zač, začínali ho trošku litovat.
Oni si, konec konců, svoji cestu mohli vybrat. Hidan ale neměl na výběr. Narodil se, matka ho nechtěla, tak se ho ujal sám Jashin. Byl mu za to sice vděčný, ale byl by raději zemřel jako kojenec, než aby žil takový život.
Jestli Jashinovi dojde, o co se Hidan pokouší, že se chce spřátelit, že chce žít také jiný život, zabije ho, kdykoli se mu zachce.
Bělovlasý muž pořád seděl na kameni, v ruce nerozhodně třímal přívěsek jeho Boha. Po chvíli ho tolik zmáčknul, na symbol Jashina dopadaly hořké slzy, právě tento přívěsek má na svědomí tolik životů... jejich krev byla pokaždé jiná, ale smrt stejná.
Za pár minut se se slzami v očích zvedl, vzhlédl k úplňku, zhluboka se nadechl a ten přívěsek, který ho provázel vrahounským životem zahodil do dálky.

