Prásk podruhé aneb Kde je sakra Rámen?!
Někdo zaklepal na dveře, Daichi sebou trhl a před očima se mu opět zatmělo. Dal si pohlavek.
"Přece se nebudu bát Naruta, který má teď asi…" zamyslel se, "6 let." Vydechl s dobrým pocitem, že zvládl počítání a nahodil speciálně udržovaný znuděný výraz.
Když vešla paní Haruno, všiml si Daichi, že malá růžovovlasá dívka se schovává za její sukní. Za malou holkou stál hrdě malý blonďáček a Daichi se uchechtl. Jak mohl mít takový strach z těchto malých prcků…
"Přece se nebudu bát Naruta, který má teď asi…" zamyslel se, "6 let." Vydechl s dobrým pocitem, že zvládl počítání a nahodil speciálně udržovaný znuděný výraz.
Když vešla paní Haruno, všiml si Daichi, že malá růžovovlasá dívka se schovává za její sukní. Za malou holkou stál hrdě malý blonďáček a Daichi se uchechtl. Jak mohl mít takový strach z těchto malých prcků…
***
Prásk!
Vysoký blonďák se s prskáním zvedal ze země a oprašoval si svoji, už i tak dost špinavou bundu. Pak se rozhlédl, a když zjistil, že stojí u pomníku stojícího na konci Konohy, otočil se na mizející černý útvar na obloze a otráveně zamumlal. "To's mě teda moc daleko nedostal."
Pak se s dalším klením vydal směrem do svého bytu. A ani si nevšiml, že je odpoledne.
***
"Ehm… kdy mají odejít?" zeptal se Daichi své matky, zrovna, když se malý Sasuke chtěl otráveně zeptat na to samé. Okamžitě ke svému novému spolubydlícímu pocítil náhlou úctu a vděčnost.
Itachi to opět zpozoroval, ale vše pozoroval jen koutkem oka. Byl už v tak malém věku vyučený špion, nikdo nemohl vědět, že on, dítě, co jen přemýšlí, by je mohl poslouchat.
Proto seděl stále rovně a bez pohnutí, když se Sasuke s Daichim netrpělivě ošívali, a užíval si chvíle, kdy může přemýšlet, co je nový spolubydlící zač. Tvářil se naprosto nezúčastněně, klečel na tatami s rukama způsobně a lehce opřenýma o kolena a s pohledem upřeným do dálky. Jeho matka se na něj pyšně usmála, když jí syna paní Haruno pochválila.
A Daichi, ani si to nestačil uvědomit, ucítil, jak se v něm doslova vaří krev. Žárlil. Žárlil tehdy, žárlí i teď. Podíval se na malého Sasukeho, který zlostně zatínal pěsti. Byl sice na svého bratra hrdý, ale nemohl odolat, aby si prostě nezažárlil.
Paní Haruno dopila čaj a pozvolna se zvedala, zatímco zatáhla dcerku za ruku, tak, aby ji jediným letmým pohybem postavila také na nohy. Pak mrkla na malého Naruta a i se svou dcerou odešla.
Daichi v tu chvíli přestal vnímat svou chuť vraždit a vykulil oči na svou matku.
"Co to má znamenat?!" vyjekl a hlas mu opět poskočil. Mikoto se otočila na podpatku, aby spěšně odsekla:
"Coby mělo znamenat co? Malý Naruto nemá rodiče, a já jsem souhlasila s tím, že ho chvíli pohlídám."
"Co je chvíle?" doslova vypískl myším hláskem Daichi a cítil, jak mu poskakuje srdce v hrudi.
"Proboha, je to malý kluk. Co by se mohlo stát?"
***
"Hele! Proč mě, ženská, vyhazujete z mého vlastního bytu?!" ječel blonďák a snažil se vecpat do dveří, které mu ale tarasila mladá žena.
"A co si to dovolujete vy? Jste opilý? To je můj byt! Musí to být nějaký omyl!"
"Žádnej omyl, pani. Já chci domů!"
"Tak běžte!" postrčila ho opět ze dveří žena s nadějí v hlase.
"Ale já jsem doma ta-…" Naruto spatřil bílý a dokonale čistý koberec, pak obrovskou postel s červeným přehozem a spoustu zrcadel. Pak uviděl stůl, naprosto čistý, a bylo mu jasné, že tady doma není.
***
Stmívalo se a v domě Uchihů se ještě svítilo. Mikoto hnala malého Sasukeho do postele a Daichi to s úsměvem pozoroval. Pamatoval si, jak nerad chodil spát.
Pak přišel Itachi, s ležérním úsměvem a Daichimu úsměv poklesl. Génius klanu Uchiha si toho všiml a uhnul pohledem, aby nikdo neviděl, jak mu z očí čiší zlomyslnost. Byl rád, když Daichimu zkazil náladu. Protože jakmile mu ji bude kazit častěji a častěji, jednou to takzvaný Daichi nevydrží a vyklopí pravdu.
Itachi vzal uříceného Sasukeho za ruku a klidně ho zavedl do pokoje. Mikoto si vyčerpaně sedla vedle Daichiho.
"Byl jsi pěkný kvítko." Řekla udýchaně a usmála se. "Já kdybych toho Itachiho neměla, nevím, co bych si s tebou počala."
Když už byla hluboká noc, ozval se hrom a nebe prořízl blesk. Sasuke se ve své posteli zatřásl. Neměl rád déšť, neměl rád vodu, neměl rád samotu. A bouřku taky ne. Potichounku se vyplížil z pokoje a po chodbě ušel pár metrů. Párkrát pod ním vrzla podlaha a jeho srdce se vždy zastavilo v očekávání, kdy na něj někdo z rodičů vletí.
Úspěšně došel až k pokoji svého staršího bratra a přehnaně prudce s Itachim zatřásl. Ten se bleskově vyhoupl z postele s kunaiem v ruce. Pak, když uslyšel dušený smích svého bratříčka, povzdechnul si.
"Až to uděláš příště, můžu ti ublížit. Nesmíš mě takto budit." Vynadal mu a zamračil se, když se Sasuke bez jakéhokoli vnímání uvelebil v jeho posteli. Povzdechl si znovu, schoval kunai pod postel a vlezl si do postele, kde se posunul co nejvíce na kraj. Sasuke se po něm začal schválně tápat a nedal svému bráškovi pokoj, dokud ho neměl v objetí a Itachi se tak nemohl pohnout ani o centimetr.
***
Konohou se proháněla bouře a blonďák, promočený až na kost, se po vesnici potuloval bez nějakého cíle. Byl zmatený. Vesnice byla jaksi… jiná. A v jeho bytě byla cizí ženská. Spousta domů byla jiných, některé stály a některé zase ne.
"Tato restaurace má být přece zbořená. A Rámen je jako kde?!"
Poznámky:
Pokud jste dočetli až sem, jste borci. Byla bych vděčná za ponechání komentáře na památku. :) Děkuju.

