Bolestivé vzpomínky a další podezřelý
Naruto seděl na zemi před postelí a díval se smutně na staré fotografie. Na všech byl buďto sám, s týmem 7, anebo s rodiči, když ještě žili. Na žádné neviděl svého staršího bratra, ale v tu chvíli ho ani nenapadlo, že by to měl být dokonce záměr. Ale přesto ho to dovádělo ke značným pochybám. Jsou vůbec bratři?
Později odpoledne za ním Nagato přišel, sednul si vedle něj na zem a pozorně si Naruta prohlédnul.
"Co se ti stalo? Nebyl jsi na poradě…" prohodil jen tak mimochodem, aby nahodil řeč.
"No, byl jsem tady, prohlížel si fotky a…"
"A divil ses, proč tam nejsem i já a začal jsi pochybovat o našem sourozenectví." Doplnil ho zrzek a soustředěně se malinko zamračil.
"No, tak nějak…" Naruto se ostýchal o tom pochybovat nahlas. Nagato nepatrně svěsil hlavu.
"Ty fotky jsou zfalšované… myslel jsem si, že už to víš. Sleduj, tady," Nagato se natáhnul pro jednu z fotek poházených na zemi a ukázal na jedno prázdné místo.
"Tady, jsem stál já. Ale buď rád, že to nevidíš, tvářil jsem se strašně." Teď už se zrzek nevědomky usmál a Naruto si fotku pozorněji prohlédnul. Ale nic zvláštního nenašel.
Stáli tam dva lidé. Jeden vysoký a mladý blonďák, s bílým pláštěm až na zem, usmívající se od ucha k uchu, jak jednou rukou objímá svoji ženu, trošku menší, se zrzavými vlasy a zelenýma milýma očima. Kushina držela v náručí malý balíček, ale když se pozorně sleduje, co to má být, všimneme si malé ručky děťátka a blonďaté čupřiny vlasů.
"Hm, a proč ses tvářil strašně?" zazubil se nevinně Naruto a čekal na odpověď.
"No, nešel se mnou trénovat, i když mi to slíbil." Na Nagatovi bylo vidět, jak při té vzpomínce posmutněl.
"To bylo naposledy, co jsem ho viděl živého. Urazil jsem se jako blbeček a nechtěl ho vidět. Potom jsem ho ale viděl. Mrtvého, vedle něj ležela matka a v jejím náručí ty. Věděl jsem, že jsou už dávno po smrti, tak jsem tě vzal k Jiraiyovi. Potom… jsem utekl." Narutovi vhrkly do očí slzy, ale nebyl sám.
Nagato sklopil pohled na zem, jako by se za to styděl. Mlčel. Naruto měl v tu chvíli velkou chuť si dát facku, že na toto téma vůbec zavedl řeč. Proto se snažil svou chybu napravit:
"Nemysli na to, nebyla to tvoje chyba, byl jsi malý. A navíc, stalo se to hrozně dávno." Nagato ale jako by jeho útěchu neslyšel. Sice zvednul pohled, ale tvářil se stejně.
"Naruto, až přijdou, Akatsuki… nebojuj. Jestli tě dostanou…bude konec. Prostě jenom ute-…"
"Ne! Neříkej mi, abych utíkal. Už nikdy!" Blonďák vztekle vyskočil na nohy a zatnul pěsti, až se ozvalo nepříjemné a zřetelné prasknutí jeho kostí v rukou.
"Nikdy neutíkám…" dodal o něco tišeji, ale stál pořád stejně vzdorovitě. Jeho bratr pořád seděl ve stejné poloze, až po chvíli se zvednul a s absolutně nic neříkajícím výrazem se vydal ke dveřím, cestou zajel rukou do kapsy a vytáhl balíček nějakých polámaných kartiček.
"Tohle jsou ty pravé." Řekl jen tiše a zavřel za sebou tiše dveře. Naruto chvilku nervózně přešlapoval na místě uprostřed pokoje, ale potom se skoro po hlavě vrhnul na fotografie.
Rozbalil menší balíček, vypadly složené fotky. Rozprostřel si je po zemi, dychtivě se na ně díval a blaženě se usmíval při pohledu na jeho oblíbenou fotku. Opět tam stáli ti dva šťastní lidé, žena měla v náruči malé dítě, ale tentokrát tam byl ještě někdo. Před Minatem stál malý, zhruba čtyřletý chlapec, stál malinko bokem a tak vynikala jeho štíhlá postava. Ruce měl založené na hrudi a tvářil se velice nesmlouvavě. Měl stejně zrzavé vlasy jako jeho matka, ale neměl ty chladné a sadistické oči. Místo nich měl nádherné, hluboké a sytě zelené oči. Jako matka. Naruto se tvářil, jako by ho bratrovy oči zhypnotizovaly. Tak tohle tím myslela Tsunade, tou zklamanou větou:
"Doufala jsem, že ještě někdy uvidím tvé pravé oči..." Teď už to pochopil, takže Nagato neměl vždycky Rinnegan… až po…tom všem.
***
Kakuzu vztekle klel a Kisame ho malinko zamyšleně následoval.
"A z jaké, že byli vesnice?" zeptal se udýchaně, když svého dočasného a momentálně dost naštvaného partnera dohnal.
"Zvučná." Odsekl. Žralok zblednul.
"A dop-…"
"Jo, nejspíše se nám Orochimaru konečně zbláznil. Nejprve šel po Itachim, a teď si vzal na mušku Hidana, jestli příště půjde po vůdci, zešílel."
Najednou se ozval výbuch, stromy okolo dvou ninjů z Akatsuki se rozletěly na všechny strany po malých kouscích. Kisameho smetl jeden kus stromu o několik metrů zpátky a Kakuzu s těží uhýbal. Doprostřed toho zmatku skočil rozjívený blonďáček a smál se s psychopatickým přízvukem. Kakuzu zlostí zbělel. "Deidaro, já tě zabiju!!!" zaburácel hromově, až oslovený nadskočil. Všiml si pohledu maskovaného a odpelášil si to někam jinam. Za chvilku vkročil Sasori, kterému se viditelně ulevilo. Měl strach, že už je někdo sleduje a přitom to byli tihle dva.
"Copak, ztratili jste se?" zeptal se jízlivě a ušklíbnul se.
"Na totéž bychom se mohli ptát my." Odsekl mu Kakuzu, který ještě pořád nedokázal odtrhnout rozzuřený pohled od Deidary.
"Ehm, mistře, on… mě chce zabít." Kníkl Deidara za stromem a Kisame se laskavě připomenul, že nehodlá pod všemi těmi stromy strávit zbytek dne. Blonďák mu pomohl a potom se znovu strachovaně ohlédl na Kakuzeho.
"Nemáte už být dávno v Konoze?" zeptal se Kisame červenovlasého shinobiho a ten jen pokrčil rameny.
"Já nepospíchám. Vůdce by měl něco vydržet, ne?" Kakuzu se zamračil. Takhle se Sasori nechová, vždycky říká to své přísloví: Nerad čekám a nerad nechávám někoho čekat. Tohle není Sasori. Ten je všude přesně včas a nikdy by neřekl něco takového. Maskovaný si všimnul, že jeho podezření sdílí i Kisame a Deidara. Deidara se hlavně divil tomu, že ho loutkář neutnul po tom, když ho oslovil "mistře" a Kisame došel k dalšímu závěru. Napřed Hidan, teď i Sasori. Kakuzu už na nic nečekal. Vrazil obrovskou silou do červenovlasého a tak ho odhodil do stromu, který jako zázrakem přežil Deidarův výbuch.
"Sakra…" zaklel "Sasori" a rychle vstal, vytáhl shurikeny a hodil je po všech třech. Strhnul se boj, tři na jednoho, ale ani za nic si Akatsuki nemohli dovolit někomu zadarmo dávat informace. A zvláště takhle… Kakuzu zpevnil ruku a znovu do něj vrazil. Deidara se ušklíbnul a vykřiknul "Katsu!" Na Sasoriho spadly další stromy a když ho Kisame vytáhl zpod hromady, s překvapením mohl zjistit, že Sasoriho podoba zmizela. Místo toho tam byl Gai.
"Můj bože…" otřásl se naoko zhnuseně Kisame a odhodil mrtvého Gaie na trávu a ohlédl se po ostatních.
"No, skvěle. Začíná to moc hezky. Napřed vůdce… potom Hidan a teď i Sasori? A jak to, že jsme si nevšimli ani jeden, že někdo z nás zmizel? Moment…" Kakuzu se ohlédl po Kisamem a po Deidarovi.
"Ty jsi pravý," mumlá si pro sebe, když zapátrá v paměti na Deidaru, na ten smích, na jutsu a na strach ze smrti, z oslovování mistře…potom se podívá na žraloka.
"A ty?"
"Heh…já?"
"Jo, ty, hmmm…. Všiml sis, že Tobi už není sám?"
"No… nikdy nebyl sám, je to takový idiot, že by podělal absolutně všecko!" hýkal smíchy Kisame a Kakuzu se uklidnil. Kisame je taky pravý. Když přišla řeč na Tobiho, žralok se mohl umlátit smíchy.
Itachi začal pozbývat čas i sílu. Jak to, že ještě nemá v očích Sharingan? Kakashi byl zmatený, a ač to nerad přiznával, měl přeci jen malinko strach. No tohle, on se bojí někoho, kdo je o několik let mladší? Odkdy, propána? Když nemá Sharingan, nejspíše nemá sílu. Jo, kéž by. Starší z Uchihů se snažil vypadat znuděně, zkrátka tak, jak ho Kakashi znal. Jak ho znal skoro každý, kdo o něm ještě nevěděl pravdu.
"Dobrá, předpokládám, že dobrovolně se mnou nepůjdeš do Konohy, že?" nadhodil Kakashi a vytáhl si kunaie. Itachimu se malinko rozšířily zorničky. Takže boji se nevyhne. Je s ním amen. To ale netušil, že totéž si myslí i jeho protivník z Listové.
"To si vážně myslíš, že nemám na to, tě porazit, že ani nezaktivuješ Sharingan?" zaječel na něj nepříčetně a Itachi si všimnul, že má menší výhodu. Kakashi neví, že Itachi nedokáže bojovat dlouho a ještě s někým, jako je on… tak proč toho nevyužít?
Sasuke pořád seděl před jeskyní, ale teď nevzpomínal, místo toho se strachoval. Co když ho po cestě někdo chytne? Když ho zabije? Co bude pak? Bude se hnát za pomstou? Za DALŠÍ pomstou? To ne, už toho má dost, těžko by si to někdy přiznal, ale teď je šťastný. Opravdu a nefalšovaně šťastný z toho, jakého má doopravdy bratra a co všechno pro něj obětoval. Nemusí ho zabíjet, už se nežene za pomstou a je i silný! Co mu chybí? No, asi… přítel… Itachi je pro něj bratr i přítel, ale pořád to není ono. Ač si to Sasuke nerad přiznává, myslí si… že mu chybí jeho nejlepší přítel… Naruto. Ten, kterého zradil, kterého chtěl jednu dobu i zabít… těžko mu asi odpustí…

