To se mi snad jenom zdá! Přece mi slíbil, že už o mně pochybovat nebude, tak co se mu zase stalo? Určitě to udělal Itachi, ten nechutnej červ, co umí akorát házet pohledy.
Zuřím, potřebovala bych někomu vrazit. Mm… kde je Tobi?
Ne, to mu přece nemůžu udělat! Co se to se mnou děje? Já bych na to nikdy ani nepomyslela! Já… začínám myslet jako Lin! Proboha, jen to ne!
"Akai?" loutkář se vymanil z jejího sevření a zatřásl s ní. Dívka nevnímala, jen měla zorničky rozšířené a zírala do zdi.
"Akai, jsi v pořádku?"
"Ne!" vyštěkla náhle a vyrazila z pokoje.
"Ty!" zařvu na něj, když ho konečně uvidím, "Ty, ty, ty, ty, ty!" teď zním jako hysterická matka, co se snaží najít vhodné slovo pro zlobivé dítě. Paráda.
"Co prosím?" zvedne jedno obočí a arogantně se usměje. Já bych ho za to…
"Co jsi mu udělal? Co jsi mu o mně zase řekl? Akorát si vymýšlíš, ty jeden-…"
"Já jsem mu řekl pouze svou teorii." Ha! Teď jako bude couvat, nebo co?
"A co se týče té teorie, mohl bys mi ji povědět?" cukrátkový hlas já umím, to se musí nechat. Sladce jsem zamrkala, aby viděl, že to nemyslím vážně. Pak by byla má reputace na dně.
"Ne." Odpoví mi sladce on a zaculí se.
"Tak a dost! Vyklop to, nebo tě zkopu dokulata!" Začal se smát, a to mě překvapilo. Byl tak nádherný, když se smál… to si musím vychutnat. Je to poprvé, co u něj vidím opravdový, pobavený a upřímný smích. Žádný sarkasmus, žádná arogance. Bylo to…. Roztomilé…
Ach můj Bože. To jsem neřekla, to ne! Chovám se, jako kdybych je tady všechny milovala! Ble… najednou se mi to hnusí.
Ne, nehnusí, pořád je to nádherné. Sakra!
Ale ta má výhružka byla dost ubohá, proto se asi tak blbě směje.
Znechuceně jsem ho chytla za límec, on se ale nepřestával smát. Tak, a moje sebevědomí je fuč. Ted mi zbývá se odplazit do koutku a tam se rozbrečet.
Jenže by bylo docela vhodné využít mého pomatení a použít mysl Lin.
Zavrčela jsem na něj. To bylo poprvé, co jsem něco takového od sebe slyšela. Jsem zrůda? Ne… Lin.
"Řekni - mi - tu - teorii!" vyštěkla jsem na něj zcela jiným hlasem a to ho přimělo přestat se smát. Zvážněl, podíval se mi do očí.
"Co jsi zač?" najednou bolestně sykl, když jsem ho přimáčkla ke zdi. Byl překvapený sílou. Protože já silná nejsem. Lin silná byla. Tohle klukům dělala v jednom kuse, když udělali něco, čím ji naštvali.
Nechtěla jsem přestat. Líbil se mi ten pocit, že mám navrch. Protože to bylo poprvé.
Aktivoval Sharingan a já jsem automaticky odvrátila pohled jinam. Musela jsem se zlomyslně uchechtnout.
Najednou se mi do mysli vedral někdo další. Já. Akai. Ta hodná, milá, přátelská a slabá Akai se dožadovala navrácení kontroly nad tělem. Jenže nad Lin nikdy zvítězit nemohla. Lin nad ní vždycky vyhrála. Neměla šanci, s tím svým sopránovým hláskem, fialovými směšnými vlasy a malinkatou postavou. Nemohla nikoho zastrašit.
Uslyšela jsem kroky a Itachiho urychleně pustila. Pohledem jsem ho varovala, že jestli cekne, dám mu co proto. Nevím, možná to byl jen pocit, ale něco v jeho očích mi dalo jistotu, že nic neřekne.
Akai potřásla hlavou a už bylo zpět její pravé já. Sladce se usmála, když uviděla Tobiho a pak zlehka odtančila pryč.
***
"Musíme ji hledat!" Somaru si dupla nožkou.
"A důvod?" zívl její malý bráška a dál civěl do zdi.
"Víš, jak na tom je," ztišila výrazně hlas, "Ona má problémy s rozdělováním osobností."
"Mluv na mě tak, abych chápal, prosím tě. Ne každej tady všemu rozumí."
"Ach jo… prostě… má rozpůlenou mysl. Něco, jako když vedle sebe postavíš cholerika a flegmatika."
"A co je cholerik a flegmatik?"
Tohle je beznadějné… Akai to může zničit. Jsem si jistá, že ještě žije a možná ji někdo dokonce unesl. Pokud se nevzpamatuje a druhé půlky sebe se nezbaví, zničí ji to.

