Vyklop to!
Oba dva se od sebe co nejrychleji rozutekli, a byli rádi, že dále museli jít po svých. Když vešli do hlavního sálu, jako vždy se posadili na svá místa, oba zády k sobě. Harry nebyl jediný, koho překvapilo, že sedí Draco hodně daleko od dalších Zmijozelských.
Nechal to být, nahodil úsměv a pohledem směřoval k učitelskému stolu, kde nepatrně mávl na obrovského Hagrida a obdaroval upřímným úsměvem profesorku McGonagallovou.
Pak následoval sáhodlouhý projev Brumbála, který starší žáci znali nazpaměť, přesto ale poslouchali, jako by proslov slyšeli poprvé. Harrymu rozdělování žáků do kolejí překvapivě rychle uběhlo. Když bylo volno na jídlo, s některými se pozdravil a s nesouhlasem se obracel zády k těm, kteří po něm chtěli důkaz, že je opravdu Harry Potter, chlapec, který přežil útok slavného Lorda Voldemorta.
Zkazilo mu to náladu. Ani nečekal na Hermionu a Rona, okamžitě se odebral do své koleje, kde ihned zapadl do peřin s Pobertovým plánkem v ruce. Bylo mu jedno, že Hedvika, jeho bílá sněžná sova, nesouhlasně houkala, když se ani po půl hodině nezvedl, aby ji pustil na lov. Přemýšlel nad 7. ročníkem jeho školy. Modlil se, aby skutečně zvládl zkoušky a aby se stal bystrozorem, jak už hodně dlouho chtěl.
Ale stejně nemohl opustit myšlenky nad jeho rivalem a nepřítelem, který se tento ročník choval až přímo podezřele. Věděl, že je to kvůli němu, ale Malfoy se stranil od ostatních a to se jeho hrdosti ani za mák nepodobá. Naposledy se takhle tvářil v šestém ročníku, když se teprve o svých rodičích dozvěděl. Tehdy na Harryho neházel vražedné pohledy a nesliboval mu pomstu. Jeho hrdý obličej se zkřivil bolestí a ani se na viníka nepodíval.
Harry měl výčitky svědomí. Byl by rád za nějaké narážky, co by ho ponižovaly, jako každý školní rok, ale když bylo ticho, připadal si ještě mizerněji. Myšlenky mu zabloudily až k tomu, že by se třeba pokusil omluvit se mu, ale to už uznal, že musí být hodně unavený, a jako na povel usnul.
***
Neprobudil se zrovna příjemným způsobem, když mu přes obličej přeběhla Ronova krysa. S jeknutím se na posteli posadil a zmateně se rozhlížel kolem sebe, skoro to vypadalo, že za noc zapomněl, kde je. Potřásl nevěřícně hlavou, když viděl bezstarostného spícího Rona, napůl mimo postel, s hlavou skoro na zemi.
Byl rád, že tentokrát vyšla škola tak, že přijeli v pátek večer a teď je sobota a nemusí se jít okamžitě do školy, proto využil času, chvilku se povaloval, a když se ozval jeho nejspolehlivější budíček - kručení v žaludku, strčil jemně do Rona (čímž ho neprobudil), a oblékl se, aby se šel najíst do hlavní síně.
Ve společenské místnosti se setkal s Hermionou, která si dychtivě četla jednu učebnici za druhou. Vzhlédla a mile se na svého kamaráda usmála.
"Dobré ráno, Harry. Kde je Ron?"
"Ještě spí. Neměl jsem to srdce ho budit."
"No, aspoň nikdo nebude mlaskat při jídle. To bude příjemná změna." Protáhla se slastně Hermiona a vyskočila z křesla.
Cestou dolů ze schodů si vzpomněla, na co se chtěla zeptat.
"Harry… ty si to vyčítáš, že ano?"
"Eh? Co? Ne. Co si mám vyčítat?"
"Na mě tohle neplatí. Kápni božskou, Harry!"

