Nejsem hloupá
Tiše kráčel vpřed, ve vesnici se ani lístek od stromu nepohnul. Atmosféra byla napjatá, Sasuke se každé dvě vteřiny poplašeně rozhlížel, kdy na něj někdo zaútočí, nebo se mu někdo vrhne kolem krku s voláním: "Ty ses vrátil!" Ani jedno, ani druhé se ovšem nekonalo. Pořád byl klid a ticho. Chtěl se otočit a zamířit zpět, ale stejně šel dále, jako by ho dopředu něco táhlo.
Bůhví proč zamířil do oblasti Uchihů.
Asi znovu zatoužil uvidět jeho bývalý domov, kde kdysi bývala jeho rodina? Asi se mu zastesklo po rudé skvrně na dřevěné podlaze v obývacím pokoji?
Vešel do brány. Překvapeně zjistil, že už na ní není přelepená žlutá páska, ale je volně průchodná. Rozzuřil se. To ji chtějí znovu oživit? Chtějí můj klan zneuctít tím, že tady budou ubytovány normální rodiny?!
Rozrušeně přidal do kroku. Všiml si obchůdku, který kdysi patříval jeho tetě, a kterou našel jako první umírající. Tehdy mu cosi nesrozumitelného zašeptala, cosi o jeho bratrovi… Asi ho chtěla varovat. Pokračoval dále.
Zastavil se před svým bývalým domovem. Zmateně kroutil hlavou nad tím, že byl jako nový.
Někdo otevřel dveře, Sasuke sebou trhl, a pohlédl do tváře sám sobě mladšímu o deset let. Oba vykřikli a ukázali na sebe prstem. Zároveň vyštěkli: "Co jsi zač?" Starší Sasuke zavrtěl hlavou, pak řekl:
"Já jsem Sas… eh… Daichi."
"Haha, to je pitomé jméno. Já jsem Sasuke." Starší "Daichi" cosi zavrčel. "Jsi něčí známý? Ještě jsem tě tady nikdy neviděl. Jsi vůbec Uchiha? Pokud ne, co tady potom děláš?" Sasuke mladší ho bombardoval otázkami a Daichi (Asi víte, o koho už jde) mu na protest ukázal svůj Sharingan. Sasuke vyjekl.
"Páni. Máš taky jiný Sharingan? Můj bráška má taky takový." Daichi se přemáhal, aby na "sebe" nezařval.
Ale pokud jsem v minulosti, pak můžu Itachiho zabít levou zadní. Teď je mu teprve... asi tak 11 let. Pomyslel si s úsměvem a poté se zamračil.
Ale to pak znamená, že vím, co se stane! Můžu všemu předejít. Itachi… on to neudělá, protože mu to nedovolím. Rodiče budou žít. A Sasuke, tedy já, bude mít volnou cestu. A pak, až se vrátím do přítomnosti, vše bude jiné. Já budu v Konoze s Narutem a ostatními, a Itachi… ten tam bude se mnou! To je geniální.
"Jo… ehm, jsem tady na výměnném pobytu a poslali mě sem. K vám. Je tvůj otec Fugaku Uchiha, velitel Listové policie, a tvoje matka Mikoto Uchiha, ne?"
"Jasně. Ale nic o tobě nevím…" Sasuke nebyl hloupý. Podezřívavě si staršího sebe sama prohlížel. Ze dveří vyšel další kluk, o něco starší.
"S kým mluvíš, Sasuke?" zeptal se Itachi a nevzrušeně se na Daichiho podíval. "A ty jsi kdo?" zeptal se o něco mírumilovněji, než předtím jeho malý bráška. Daichi věděl, že Itachiho tak snadno neoblbne.
"Jsem tady na výměnném pobytu. Však bys měl vědět, mezinárodní výměna studentů na několik měsíců."začal naoko posměšně.
"Hm…" obezřetný pohled uměl Itachi nahodit velice dobře. Zamračil se. "Tady? U nás?"
"Ano. Tvůj… ehm… bratr… mi jména naš… vašich rodičů potvrdil."dával si pozor a pečlivě volil slova. Itachi by ho prokoukl jen kvůli malému detailu.
"Sasuke?" otočil se Itachi s otázkou v očích k bráškovi, a ten s úsměvem přikývl.
"Pak bych se měl zeptat rodičů." Usmál se malý Itachi a Daichi se rozzuřil.
Jestli se jich zeptá, bude jasné, že jsem lhal. A pak se tam… nedostanu. Sakra. Možná bych to mohl… vyřešit drastičtěji…
"Ah…" zasténal a spadl na zem. Byl dobrý herec a on si toho byl velice dobře vědom. Doufal, že ho Itachi neprokoukne, proto si dal na nářku záležet. Povedlo se.
"Tati, mami! Něco se děje! Ten kluk…"
"Co?" Mikoto se zmateně narovnala a vyběhla ven za vyděšeným Sasukem. Když spatřila kluka na zemi, rozšířily se jí zorničky.
Poslala své dva syny pryč a sama se k Daichimu přihnala.
Byla si jistá, že je nikdo neslyší.
"Fajn, můžeš přestat." Zasyčela zlostně a Daichi okamžitě poslechl.
"Jak jsi… jste-?"
"Kápni božskou, chlapče. Poznám dvě stejné tváře, a zvláště tak známé."
"Eh?"
"Ty jsi… Sasuke, že ano?"
Zastavil se před svým bývalým domovem. Zmateně kroutil hlavou nad tím, že byl jako nový.
Někdo otevřel dveře, Sasuke sebou trhl, a pohlédl do tváře sám sobě mladšímu o deset let. Oba vykřikli a ukázali na sebe prstem. Zároveň vyštěkli: "Co jsi zač?" Starší Sasuke zavrtěl hlavou, pak řekl:
"Já jsem Sas… eh… Daichi."
"Haha, to je pitomé jméno. Já jsem Sasuke." Starší "Daichi" cosi zavrčel. "Jsi něčí známý? Ještě jsem tě tady nikdy neviděl. Jsi vůbec Uchiha? Pokud ne, co tady potom děláš?" Sasuke mladší ho bombardoval otázkami a Daichi (Asi víte, o koho už jde) mu na protest ukázal svůj Sharingan. Sasuke vyjekl.
"Páni. Máš taky jiný Sharingan? Můj bráška má taky takový." Daichi se přemáhal, aby na "sebe" nezařval.
Ale pokud jsem v minulosti, pak můžu Itachiho zabít levou zadní. Teď je mu teprve... asi tak 11 let. Pomyslel si s úsměvem a poté se zamračil.
Ale to pak znamená, že vím, co se stane! Můžu všemu předejít. Itachi… on to neudělá, protože mu to nedovolím. Rodiče budou žít. A Sasuke, tedy já, bude mít volnou cestu. A pak, až se vrátím do přítomnosti, vše bude jiné. Já budu v Konoze s Narutem a ostatními, a Itachi… ten tam bude se mnou! To je geniální.
"Jo… ehm, jsem tady na výměnném pobytu a poslali mě sem. K vám. Je tvůj otec Fugaku Uchiha, velitel Listové policie, a tvoje matka Mikoto Uchiha, ne?"
"Jasně. Ale nic o tobě nevím…" Sasuke nebyl hloupý. Podezřívavě si staršího sebe sama prohlížel. Ze dveří vyšel další kluk, o něco starší.
"S kým mluvíš, Sasuke?" zeptal se Itachi a nevzrušeně se na Daichiho podíval. "A ty jsi kdo?" zeptal se o něco mírumilovněji, než předtím jeho malý bráška. Daichi věděl, že Itachiho tak snadno neoblbne.
"Jsem tady na výměnném pobytu. Však bys měl vědět, mezinárodní výměna studentů na několik měsíců."začal naoko posměšně.
"Hm…" obezřetný pohled uměl Itachi nahodit velice dobře. Zamračil se. "Tady? U nás?"
"Ano. Tvůj… ehm… bratr… mi jména naš… vašich rodičů potvrdil."dával si pozor a pečlivě volil slova. Itachi by ho prokoukl jen kvůli malému detailu.
"Sasuke?" otočil se Itachi s otázkou v očích k bráškovi, a ten s úsměvem přikývl.
"Pak bych se měl zeptat rodičů." Usmál se malý Itachi a Daichi se rozzuřil.
Jestli se jich zeptá, bude jasné, že jsem lhal. A pak se tam… nedostanu. Sakra. Možná bych to mohl… vyřešit drastičtěji…
"Ah…" zasténal a spadl na zem. Byl dobrý herec a on si toho byl velice dobře vědom. Doufal, že ho Itachi neprokoukne, proto si dal na nářku záležet. Povedlo se.
"Tati, mami! Něco se děje! Ten kluk…"
"Co?" Mikoto se zmateně narovnala a vyběhla ven za vyděšeným Sasukem. Když spatřila kluka na zemi, rozšířily se jí zorničky.
Poslala své dva syny pryč a sama se k Daichimu přihnala.
Byla si jistá, že je nikdo neslyší.
"Fajn, můžeš přestat." Zasyčela zlostně a Daichi okamžitě poslechl.
"Jak jsi… jste-?"
"Kápni božskou, chlapče. Poznám dvě stejné tváře, a zvláště tak známé."
"Eh?"
"Ty jsi… Sasuke, že ano?"

