Sasuke po večerech sedával na vysokém kopci, kde měl výhled na celou okolní krajinu. Jako by na někoho čekal, zíral dolů a při každém sebemenším zašustnutí sebou trhl, aktivoval Sharingan a zaostřil pohled na lístek, který se provinil jen jediným pohybem.
Dny a noci ubíhaly, a on se pořád nemohl zvednout, a odejít z jednoho jediného místa. Pořád seděl a zíral, střádal plány, jak co nejbolestivěji připravit smrt svému staršímu bratrovi. Napadly ho spousty krvavých a krutých scén plné sadismu, ale pokaždé jen zakroutil hlavou. To je ještě málo, musí pořádně trpět.
S těmito myšlenkami brzy upadnul do spánku.
Když se probudil, zmateně se rozhlížel kolem sebe. Vzpomínal na sen, který jím jen tak zničehonic ve spánku proletěl, ale ani za nic si nemohl vzpomenut na slova, která mu zahalená osoba povídala. Usoudil, že tyto přeludy budou pravděpodobně z hladu, proto konečně vstal, protáhl se, kosti vydaly zřetelný a nepřeslechnutelný praskající zvuk, otočil se a odešel do sídla, kde i společně se svou skupinou Hebi přebýval.
Nad snem už nepřemýšlel, přišlo mu to zbytečné, a za pár minut na vše zapomněl. Po jídle se rozešel do svého "pokoje", kde si sedl na postel. Znovu pocítil nesmírnou únavu, proto ulehl, zavřel oči a znovu se poddal říši snů. Zdál se mu naprosto stejný sen.
"Jen kousek zpět… a pak to bude jiné." Tentokrát zahalené postavě ve snu rozuměl, zato ale nepochopil význam věty.
Jakmile se znovu probral, dostal nečekanou chuť se jít znovu projít na známý kopec. Zavřel za sebou neslyšně dveře a tiše odkráčel na místo, které ho najednou tak přitahovalo.
Znovu si sedl do trávy, opřel se o strom a zíral na nebe. Teprve před chvílí si uvědomil, pod jakým stromem to vlastně sedí. Vzpomněl si na Sakuru, a to byla chyba. Myšlenky mu začaly vířit dokola, vzpomínal si i na Naruta, Kakashiho, Leeho, Nejiho, TenTen, Ino, Shikamara, Choujiho, Iruku… uvědomoval si, jak mu všichni chybí, ale ani za nic na světě by si to nedokázal přiznat nahlas.
Znovu vzpomínky uzavřel do nejtemnějšího koutu ve své mysli… a pak se to stalo.
Před ním se na nebi utvořila podivná černá jáma. Černá barva v ní vířila. Sasuke vstal, zpozorněl. Viděl i náznaky rudé barvy, a jak nejdrzeji se ta podivná věc jen mohla zachovat, tak se i zachovala. Vtáhla Sasukeho, ačkoli se bránil, nedokázal se ubránit síle vesmíru… nebo osudu?
A vánek si líně vál dále, jakoby se nic nestalo.
Prásk!
Ozvalo se, a z podivné "věci" spadl na zem mladší z bratrů Uchihů, okamžitě se zvedl a vytáhl katanu, kdyby došlo na jakékoli nebezpečí. Nikde nikdo. Teprve teď si Sasuke prohlédl pozorně okolí. Objevil se v Konoze, u památníků ninjů tragicky zesnulých při misích. Uchiha se narovnal, zamračil se a s nejistotou popošel trošku blíže k památníku.
Aniž by sám věděl důvod svého konání, nepatrně se studeného kamene dotkl.
Když si uvědomil, že je kámen skutečný, dotkl se trávy. Byla mokrá od ranní rosy, a právě to mu přišlo podivné. Jak může být ráno, když si vzpomíná na pozdní odpoledne? Slunce zářilo vysoko na nebi, zatímco teď panuje velice chladný a vlhký vzduch, ospalá atmosféra. Určitě bylo brzké ráno. To byl v té jámě tak dlouho?
Po nekonečné chvíli se vydal dolů. Šel nejistě a nesměle, jako by se bál našlápnout na každý metr štěrku. Bál se jít dolů, měl strach, že potká někoho známého, třeba Naruta - Sasuke se nevědomky usmál. Moc dobře věděl, že takhle brzy by Naruto nikdy nevstal.

