"Ano… vypadá jako ona…"
"Ach jo… jako bych to neříkal…"řekl s povzdychem Jiraiya a vstal ze židle.
Naruto se nahýbal nad lůžkem a vypadal, jako by snad něco čekal. Jiraiya a Tsunade vyšli po špičkách z místnosti. Naruto si toho ani nevšiml.
"Uhm… hej?" zeptal se zrzka opatrně a čekal. Měl trpělivost a přestože jeho bratr zůstal nehybně ležet a nedal najevo jedinou známku života, snad kromě toho, že rychle dýchal, přesto to blonďáka neodradilo.
Otevřel oči. Byla tma. Podíval se udiveně kolem sebe. Jestli jsem v Konoze, budu po mně chtít informace o Akatsuki. Znám jejich mučení. To mě absolutně dorazí… pomyslel si zrzek v duchu a nevěděl, jestli se toho má bát nebo má být rád, že se konečně zbaví tohohle prokletého života.
Někdo vstoupil potichu do pokoje. Nagato si sotva všiml. Věděl, že to není sestra. Sestry nechodí po nemocnici ve dvě hodiny ráno. Někdo si sedl vedle jeho postele a vzdychnul. Zrzek ještě stačil v duchu zpanikařit: Naruto!?! Zavřel urychleně oči. Nechtěl se setkat s jeho pohledem. Udělal největší chybu svého života, když utekl z Konohy a přitom se nepomstil. A už se nevrátil. Až teď. Ale teď už je na odpuštění moc pozdě.
Naruto si sednul a spustil. Komu to má taky říct? "Nemůžu spát. Já si na to…pamatuju… Nagato…" zamumlal Naruto a hodlal pokračovat. Zrzkovi rozčileně bušilo srdce. Co tím má na mysli… pamatuje? Jeho? To snad ne!
"Já si na tebe pamatuju. Nezdálo se mi to. Na sen to bylo až moc živé. Byla to vzpomínka. Ty… jsi šel pryč, já byl za tebou a křičel jsem na tebe, ať se vrátíš. Nevšímal sis mě. Brečel jsem, nevracel ses. Já… to nechápu. Takže… si tě pamatuju. Ale jak je možné, že jsem si na to vzpomněl až teď? Víš, možná jsi můj bratr, ale… nechoval ses tak tolik let… snažil ses mě zabít… proč?!?" zařval a hodil vyčítavým pohledem po svém bratrovi vedle sebe. Nagato teď měl sto chutí mu to říct. Pravdu jeho života. Ale nemohl. Nevěřil by mu ani slovo a navždy by ho zavrhnul. A možná i zabil. I když …by si to zasloužil.
Naruto si sednul a spustil. Komu to má taky říct? "Nemůžu spát. Já si na to…pamatuju… Nagato…" zamumlal Naruto a hodlal pokračovat. Zrzkovi rozčileně bušilo srdce. Co tím má na mysli… pamatuje? Jeho? To snad ne!
"Já si na tebe pamatuju. Nezdálo se mi to. Na sen to bylo až moc živé. Byla to vzpomínka. Ty… jsi šel pryč, já byl za tebou a křičel jsem na tebe, ať se vrátíš. Nevšímal sis mě. Brečel jsem, nevracel ses. Já… to nechápu. Takže… si tě pamatuju. Ale jak je možné, že jsem si na to vzpomněl až teď? Víš, možná jsi můj bratr, ale… nechoval ses tak tolik let… snažil ses mě zabít… proč?!?" zařval a hodil vyčítavým pohledem po svém bratrovi vedle sebe. Nagato teď měl sto chutí mu to říct. Pravdu jeho života. Ale nemohl. Nevěřil by mu ani slovo a navždy by ho zavrhnul. A možná i zabil. I když …by si to zasloužil.
"Proč jsem já ta liška? Co jsem komu udělal, že musím s tímhle žít celý svůj život?!?" odvrátil se se slzami v očích. "Jsi můj bratr, a chci se o tobě dozvědět pravdu. Všechno. Protože pak můžu dát dohromady i svůj život. Chci tě poznat. A nehodlám o tebe znovu přijít, nikam tě nepustím… to se spolehni." řekl ještě před dveřmi a vyšel. Ale kdyby se podíval znovu na to lůžko, uviděl by tam svého staršího bratra, jak se mu lesknou oči a jak tiše dává volno svým citům…
Idiote! Shinobi nemá city….. cit…co to vůbec je?
Idiote! Shinobi nemá city….. cit…co to vůbec je?
Zrzek znovu zavřel oči a poddal se snům. Až do rána ho pronásledovaly bolesti a noční můry. Ráno se probudil a znovu se podíval kolem sebe. Doufal, že to předtím byl jenom sen, ale omyl. Nebyl. Je v Konoze. Někdo otevírá dveře. Nagato hledí do stropu a proto si toho ani nevšimne a nezačne ani předstírat, že spí.
"Nagato? Ty jsi…" Jiraiya hledí jako vyoraná myš. Přijde rychle k lůžku a pohlédne na zrzka. Je v obličeji celý bledý a dívá se hypnotizovaně do stropu. Co to má být? Teprve teď si Nagato uvědomí, že už není sám a polekaně sebou škubne. To má za následky, že se málem pomine Jiraiya, který tohle rychlé gesto opravdu nečekal. Oba dva se navzájem provrtávají pohledem. Kdo uhne dříve…?
"Jsem doma…"Nagato vešel dveřmi do kuchyně, kde stála jeho matka a dívala se do zdi.
"Panebože, Nagato, já jsem měla takový strach! Kde jsi byl tak dlouho?!?"
"Uhm… byl jsem trénovat…"
Jeho otec přijde a usměje se. "Klid, Kushino, říkal mi to."
"Ale mě ne!"
"Protože jsi byla ve městě u doktora, přece…"
"Aha…"
"Zlato, jsi unavená, nechceš si jít lehnout?"
"Asi…ale ty, Nagato už nikam nechoď!"
"Tak kdepak jsi byl?"zeptá se Minato svého syna a povzbudivě se usměje.
"Uhm…jak…?"
"Jsi po mně, je mi jasné, že budeš lhát…"
"Aha… Jiraiya -Sensei se mnou má jít dneska ještě trénovat... Říkal ti to.
"Aha… vlastně, už si vzpomínám, když mi není jasné, jak to chceš říct mámě."
"Na to jsi tady expert ty, tati…"zazubí se Minatův syn a vyběhnez domu. Tam na něj čeká Jiraiya a usmívá se.
"No tohle, jak jsi to zvládnul?" zeptá se udiveně. "Táta", odpoví stručně Nagato a jdou do lesa.
Dojdou na louku, která je obklopená lesy.
"Tohle je velmi dobré místo na trénink."
"Vím."
O dvě hodiny později:
"Nedokážu to…ne…"
"Tohle si říkat nesmíš, Nagato, musíš si věřit! No tak dělej, to zvládneš…"
"To se vám to řekne…"
"Nagato…nevěříš si, to je tvůj problém." Zrzek se dotčeně podíval na svého učitele a provrtával ho svým Rinneganem. Jiraiya se rozhodl mu to oplatit stejnou kartou. Vydrželi tam dlouho, ale zrzek uhnul. Bylo to takové, provinilé gesto… Jiraiya se usmál… tohle bylo jediné, co jeho kmotřenec neuměl.
Pein uhnul pohledem. Bylo to stejné gesto. Provinilé a Jiraiya, který myslel na první tenhle jejich tichý boj, se opět usmál.
"Vítej doma, Nagato," zazubil se Jiraiya a zrzek neměl slov. Co by taky měl říct…?
"Panebože, Nagato, já jsem měla takový strach! Kde jsi byl tak dlouho?!?"
"Uhm… byl jsem trénovat…"
Jeho otec přijde a usměje se. "Klid, Kushino, říkal mi to."
"Ale mě ne!"
"Protože jsi byla ve městě u doktora, přece…"
"Aha…"
"Zlato, jsi unavená, nechceš si jít lehnout?"
"Asi…ale ty, Nagato už nikam nechoď!"
"Tak kdepak jsi byl?"zeptá se Minato svého syna a povzbudivě se usměje.
"Uhm…jak…?"
"Jsi po mně, je mi jasné, že budeš lhát…"
"Aha… Jiraiya -Sensei se mnou má jít dneska ještě trénovat... Říkal ti to.
"Aha… vlastně, už si vzpomínám, když mi není jasné, jak to chceš říct mámě."
"Na to jsi tady expert ty, tati…"zazubí se Minatův syn a vyběhnez domu. Tam na něj čeká Jiraiya a usmívá se.
"No tohle, jak jsi to zvládnul?" zeptá se udiveně. "Táta", odpoví stručně Nagato a jdou do lesa.
Dojdou na louku, která je obklopená lesy.
"Tohle je velmi dobré místo na trénink."
"Vím."
O dvě hodiny později:
"Nedokážu to…ne…"
"Tohle si říkat nesmíš, Nagato, musíš si věřit! No tak dělej, to zvládneš…"
"To se vám to řekne…"
"Nagato…nevěříš si, to je tvůj problém." Zrzek se dotčeně podíval na svého učitele a provrtával ho svým Rinneganem. Jiraiya se rozhodl mu to oplatit stejnou kartou. Vydrželi tam dlouho, ale zrzek uhnul. Bylo to takové, provinilé gesto… Jiraiya se usmál… tohle bylo jediné, co jeho kmotřenec neuměl.
Pein uhnul pohledem. Bylo to stejné gesto. Provinilé a Jiraiya, který myslel na první tenhle jejich tichý boj, se opět usmál.
"Vítej doma, Nagato," zazubil se Jiraiya a zrzek neměl slov. Co by taky měl říct…?

