Kam se poděl můj zachránce?
No to si ze mě děláte srandu, lidi, já se snad na to, jak přijde, těším! To si mám dát facku, abych se vzpamatovala? Vždyť se nic nestalo, řekl mi jednu větu, jen proto, že je to vychovaný člověk. Tak. Ne, nelíbím se mu, proč taky? Já se nelíbím nikomu, to vždycky Lin mohla odhánět kluky. Já leda mouchy. Ale když… ne! Ne, nenávidím ho stejně jako ty ostatní, všichni jsou to… to… zvířata! Ano….
Jsem zoufalec.
Jsem zoufalec.
"Mlč, Kisame!" Sasori jde kolem žraloka, který se na něj zaculí.
"Já přece nic neříkám." Zabrání křivému obvinění modrovlasý a usměje se.
Červenovlasý zakroutí otráveně hlavou a pokračuje dál do sklepení. Tiše otevře dveře a přejde k zraněné dívce na zemi. Ta se lekne a cukne sebou.
"To jsem já." Ozve se jemně a ona se uvolní, jde na ní vidět, že si oddechla.
"Já přece nic neříkám." Zabrání křivému obvinění modrovlasý a usměje se.
Červenovlasý zakroutí otráveně hlavou a pokračuje dál do sklepení. Tiše otevře dveře a přejde k zraněné dívce na zemi. Ta se lekne a cukne sebou.
"To jsem já." Ozve se jemně a ona se uvolní, jde na ní vidět, že si oddechla.
Ha! Je tady! Moment… vždyť mě je to jedno. Je ještě krásnější než včera! Ne, ne, ne, ne!
"Tak, už víš, co se mnou bude?" zeptám se roztřeseným hlasem a hned toho lituju. Podíval se na mě. Kdybych neležela, určitě bych podlomením kolen skončila na zemi.
"Bohužel, to ještě nevím. Neví to ani vůdce. Ukaž tu ruku." Já mu ji podám a snažím se zamaskovat bolestné syknutí kašlem. On mě asi prokoukl, protože se usmál. Zatraceně! To je trapas… zkrátka celá já.
Když mi vyměňuje obvazy, ani nevím, jak mi z té mojí nevymáchané tlamy vyletí taková blbost.
"Řekni mi něco o těch ostatních," zaškemrám jako štěně, dokonce se ani nestydím… Myslela jsem si, že mě odbije, nebo že se zase nějak šikovně vymotá, ale on začal mluvit. Skoro jsem ani nedýchala.
"No, to bych mohl…," usmál se na mě a já jsem, vsadím se, rudá jako rak, co snědl pět kilo rajčat. Potom pokračoval:
"No, začal bych vůdcem. Říká se mu Pein, pochází z deštné a je velice silný. Jediná Konan, tu už znáš, mu říká Nagato. Je to jeho kamarádka z dětství, ale víc o něm nevím. Ti dva jsou spolu ve dvojici. Potom je tady Kisame, to je sice dobrák, ale neopovažuj se někdy narazit na jeho vzhled, jinak bude zle," malinko se zasmál a pokračoval, "pochází z mlžné vesnice a je jeden ze sedmi legendárních šermířů. Tvrdí o sobě, že ze všech byl nejlepší. A samozřejmě, že ještě je. Když před ním jíš nějakou rybu, nesmí mít u sebe svůj meč, jinak máš o hlavu méně. S ním je ve dvojici Itachi Uchiha."
"To je ten, co vyvraždil svůj klan?"
"Ano. Nikdo z nás neví, proč. A nikdo se ho na to ani neptá. Je to mistr genjutsu a tady je dost uznávaný. Deidara, ten blonďák, co vypadá jako ženská a co se ptá na tvé zdraví, Itachiho nenávidí, protože ho náš Uchiha kdysi porazil, když měl nastoupit do Akatsuki. Asi mu to nikdy nezapomene, ale to je jedno. To malý děcko s oranžovou maskou a směšným hlasem se jmenuje Tobi. Nevím ani, proč tady je… ještě nikdy jsem ho neviděl bojovat, nejvíce utíká. A většinou před Hidanem, to je ten bělovlasý a nesmrtelný provokatér."
"Nesmrtelný?!? To jako fakt?"
"Ano. Uznává boha-…"
"…Jashina…?"
"Jo. No, tady si svoji pozici musel vybojovat, protože jím všichni opovrhovali. Je dost mladý, má teprve dvaadvacet let. S ním je ve dvojici Kakuzu, který má smrtelnou sílu a proto se mu skoro každý vyhýbá. Nenávidí svého partnera, protože má velice vznětlivou povahu. Je to vražedná kombinace, ale Kakuzu už dříve zabil pět svých partnerů, jen kvůli tomu, že se naštval. Proto nesmrtelný Hidan…
Dále Zetsu. Toho jsi ještě neviděla, a dost ti to závidím. Vypadá jako kytka. Mimochodem, masožravá kytka. Je to kanibal a má rozdvojenou osobnost. Obličej má rozdělený na dvě jinak barevné půlky. Černá půlka je zlomyslná a inteligentní, zatímco bílá je tupá a milá."
Nemohla jsem si pomoct, ale tohle mě rozesmálo.
"Já jsem Sasori. Pocházím z písečné vesnice."
"Proč jsi utekl?"
"No… já… já…." Tak teď je na řadě s červenáním zase on.
Někdo vyrazil dveře, byl to ten Hidan, nebo jak se jmenuje. Otráveně na Sasoriho houknul, že má jít k vůdci a odkráčel jinam.
"No, musím jít. Zítra by ta ruka měla být lepší, ta zlomenina není tak vážná." Řekl mi ještě narychlo a odešel. Zase sama…
"Proč jsi utekl?"
"No… já… já…." Tak teď je na řadě s červenáním zase on.
Někdo vyrazil dveře, byl to ten Hidan, nebo jak se jmenuje. Otráveně na Sasoriho houknul, že má jít k vůdci a odkráčel jinam.
"No, musím jít. Zítra by ta ruka měla být lepší, ta zlomenina není tak vážná." Řekl mi ještě narychlo a odešel. Zase sama…
Červenovlasý Shinobi vešel do tmavé místnosti a tvářil se naprosto klidně. Vůdce se k němu otočil.
"Co tě to napadlo?" vyštěknul na něj drsně zrzek a Sasori ztratil všechno sebevědomí. Raději mlčel, když někdo něco nechápal, dokázalo to šéfa rozzuřit desetkrát víc.
"Chováš se k ní podezřele slušně. Nezapomínej, že je to vězeň. U Konan, jako ženy, jsem to pochopil, ale proč to děláš ty, to vážně nevím! Vždycky jsi byl chladnokrevný a s nikým jsi neměl slitování, neudělal jsi v misi ani jedinou chybu a vždy jsem si o tobě myslel, že jsi inteligentní a opatrný vrah, a teď? Netuším, co to má znamenat. Požaduji vysvětlení. Hned!"
"No… já… jsem ji měl přece ošetřit…"
"Ošetřit ano, ale nepovídat! Vždy jsi byl málomluvný a za týden jsi řekl tři slova. Tak co ta náhlá změna?"
"Ale já se nezměnil… no… já… ona chtěla vědět, co s ní bude."
"No to snad ne."
"Už… už se to nestane."
"To se modli."
Když červenovlasý odešel, zaslechl jakousi ránu. Šel zpátky a spatřil vůdce nad stolem, který je přeseknutý v polovině. Zrzek ho spatřil a klidnějším hlasem mu řekl:
"Měl by ses dostat do svého normálního života, nebo skončíš jako ten stůl. A teď táhni!"
Šel do společenské místnosti a viděl tam Hidana, jak se řehtá.
"Co je?" zeptá se zmateně.
"Haha… no…. To je….. haha…"
Kisame překládal.
"Směje se tomu, že je to poprvé, co vůdce nenadával jemu, ale tobě. Je to dost nezvyklé, proto dostal záchvat." Sasori uraženě odkráčel pryč, ale ve své dílně nemohl pracovat. Sedl si na zem a ve tmě přemýšlel.
Ani jsem si sám nevšiml, jak se chovám. Ano, nejspíše jinak, teprve teď mi došlo, že jsem si s tou holkou povídal. Nikdy si nepovídám! Já nemluvím, to je moje zásada. Nikdy neztrácím čas, to je moje heslo. Tak co se to se mnou děje? Obyčejná vystrašená holka. Měli jsme tady tolik holek a zrovna k téhle pociťuju nějakou lítost? Tohle přece nejsem já… Nejspíše mi nezbývá, než za ní přestat chodit.
"Co tě to napadlo?" vyštěknul na něj drsně zrzek a Sasori ztratil všechno sebevědomí. Raději mlčel, když někdo něco nechápal, dokázalo to šéfa rozzuřit desetkrát víc.
"Chováš se k ní podezřele slušně. Nezapomínej, že je to vězeň. U Konan, jako ženy, jsem to pochopil, ale proč to děláš ty, to vážně nevím! Vždycky jsi byl chladnokrevný a s nikým jsi neměl slitování, neudělal jsi v misi ani jedinou chybu a vždy jsem si o tobě myslel, že jsi inteligentní a opatrný vrah, a teď? Netuším, co to má znamenat. Požaduji vysvětlení. Hned!"
"No… já… jsem ji měl přece ošetřit…"
"Ošetřit ano, ale nepovídat! Vždy jsi byl málomluvný a za týden jsi řekl tři slova. Tak co ta náhlá změna?"
"Ale já se nezměnil… no… já… ona chtěla vědět, co s ní bude."
"No to snad ne."
"Už… už se to nestane."
"To se modli."
Když červenovlasý odešel, zaslechl jakousi ránu. Šel zpátky a spatřil vůdce nad stolem, který je přeseknutý v polovině. Zrzek ho spatřil a klidnějším hlasem mu řekl:
"Měl by ses dostat do svého normálního života, nebo skončíš jako ten stůl. A teď táhni!"
Šel do společenské místnosti a viděl tam Hidana, jak se řehtá.
"Co je?" zeptá se zmateně.
"Haha… no…. To je….. haha…"
Kisame překládal.
"Směje se tomu, že je to poprvé, co vůdce nenadával jemu, ale tobě. Je to dost nezvyklé, proto dostal záchvat." Sasori uraženě odkráčel pryč, ale ve své dílně nemohl pracovat. Sedl si na zem a ve tmě přemýšlel.
Ani jsem si sám nevšiml, jak se chovám. Ano, nejspíše jinak, teprve teď mi došlo, že jsem si s tou holkou povídal. Nikdy si nepovídám! Já nemluvím, to je moje zásada. Nikdy neztrácím čas, to je moje heslo. Tak co se to se mnou děje? Obyčejná vystrašená holka. Měli jsme tady tolik holek a zrovna k téhle pociťuju nějakou lítost? Tohle přece nejsem já… Nejspíše mi nezbývá, než za ní přestat chodit.
Uběhly dva dny. Ani nevím, proč brečím. Prostě nepřišel, no a co? Nejspíše nemá čas. Nebudu si s tím dělat starosti. Ale jaksi to nejde. Pořád jsem v té kobce, a on mi… chybí. Potřebuju ho vidět a slyšet. Chci, aby mi zase jeho jemné ruce ošetřovaly tu zlomenou ruku… Chci cítit jeho něžné doteky…
Proč nepřichází ani třetí a čtvrtý den? Copak to… skončilo…?
Ne, někdo otvírá dveře! Kdo… je to on! Přišel za mnou! Přišel! Není konec… Co to?
Chová se strašně chladně… zkontroloval mi ruku, ale do očí se mi nepodíval. Bože, copak neví, jak mi ubližuje, když uhýbá pohledem? Kdykoli omylem zavadí, trhne hlavou někam jinam. V očích mě pálí slzy.
"Co je?" zaštkám a utřu si oči do svého pomuchlaného trička. Neodpověděl. "Co jsem udělala? Proč se ke mně chováš jinak?" Chci, aby to znělo drsněji, ale zní to ublíženě a slabě. Cítím se slabá. A pořádně rozčarovaná. Zase mi neodpoví. Když chce odejít, chytnu ho za ruku a on sebou polekaně škubne. Stáhnu ho dolů rychlostí, jakou určitě nečekal a on skončí přímo naproti mně, jsem mu najednou tak blízko, cítím ho, dotýkám se ho… ale on se mi do očí nepodívá.
"Odpověz mi!" zakřičím na něj a rozbrečím se. Proč se to tak pokazilo? Myslela jsem si, že mezi námi něco je.
"Byla jsem hloupá a naivní, že jsem si o tobě myslela něco jiného, než o těch ostatních!" zasyčím na něj a hrubě ho odstrčím.
Bože, jsem tak hloupá… cítím se tak strašně ublížená… chci, aby se vrátil ten starý a přátelský Sasori… nebo byl tohle… ten starý?
Proč nepřichází ani třetí a čtvrtý den? Copak to… skončilo…?
Ne, někdo otvírá dveře! Kdo… je to on! Přišel za mnou! Přišel! Není konec… Co to?
Chová se strašně chladně… zkontroloval mi ruku, ale do očí se mi nepodíval. Bože, copak neví, jak mi ubližuje, když uhýbá pohledem? Kdykoli omylem zavadí, trhne hlavou někam jinam. V očích mě pálí slzy.
"Co je?" zaštkám a utřu si oči do svého pomuchlaného trička. Neodpověděl. "Co jsem udělala? Proč se ke mně chováš jinak?" Chci, aby to znělo drsněji, ale zní to ublíženě a slabě. Cítím se slabá. A pořádně rozčarovaná. Zase mi neodpoví. Když chce odejít, chytnu ho za ruku a on sebou polekaně škubne. Stáhnu ho dolů rychlostí, jakou určitě nečekal a on skončí přímo naproti mně, jsem mu najednou tak blízko, cítím ho, dotýkám se ho… ale on se mi do očí nepodívá.
"Odpověz mi!" zakřičím na něj a rozbrečím se. Proč se to tak pokazilo? Myslela jsem si, že mezi námi něco je.
"Byla jsem hloupá a naivní, že jsem si o tobě myslela něco jiného, než o těch ostatních!" zasyčím na něj a hrubě ho odstrčím.
Bože, jsem tak hloupá… cítím se tak strašně ublížená… chci, aby se vrátil ten starý a přátelský Sasori… nebo byl tohle… ten starý?

