close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
             Něco okopírujete, nahlašuju. ^.^

Změna našich srdcí, 14. kapitola

11. října 2010 v 16:03 | Mrs.Rinnegan

Nicnedělání dá zabrat...

Grr… Tohle mu nikdy neodpustím. Rozčileně jsem za sebou zabouchla dveře od Sasoriho pokoje a málem jsem leknutím vyletěla z kůže, když jsem svého loutkáře viděla sedět na posteli s knížkou v ruce. U svého čtení se mírně mračil, všimla jsem si nepatrné vrásky na čele. Nejspíše se hodně soustředil, protože nevypadal, že by si mě všimnul. Sedla jsem si k němu a pár odstavců si taky přečetla. Po chvilce mi došlo, že mi nic z toho nedává smysl. Vzdychla jsem a Sasori si konečně uvědomil moji přítomnost. Rychle zavřel knihu a usmál se na mě.
"Copak se stalo?" zeptal se mě. Zamračila jsem se, měla jsem důvod být naštvaná kvůli tomu, jak mě Itachi setřel.
"Vrr…" vyšlo ze mě a nic víc jsem nebyla schopná říct.
"Vůdce nebo Itachi?"
"Eh… vůdce je zabarikádovanej v pracovně, tak můžeš hádat." Odsekla jsem pořád trošku nevrle, a on se zasmál. Znovu jsem cosi zavrčela. On mě k sobě přitáhl a chlácholivě pohladil po vlasech.
A zase jsem roztála.



Hidan opatrně našlapoval sídlem. Nechtěl potkat červenovlasého ninju, protože by se musel připravit na pořádnou a nepříjemnou bolest. Když měl loutkář depresi, nikdo v sídle nebyl v bezpečí.
Akai si zabrala místo na kopci u stromu, a měla obrovskou radost. Radostně se culila na každou stranu.
Zanedlouho přišel Itachi, hodil na dívku vražedný pohled, ona ztuhla, ale neodešla. Naschvál se rozvalila ještě více a zazubila se na něj. On žasl nad její drzostí, ale nic nedal najevo. Už chtěl použít Sharingan, aby použil lehčí iluzi, ale uznal, že je na to ještě moc brzy. Založil si ruce na hrudi a zašklebil se. "Vypadni." Zasyčel na ni, a ona se usmála.
"Přesvědč mě."
"Fajn."
"He?! To není fér, teď mám vyhrát já!"
"To mě nezajímá…"
Ozval se smích. "Ale Itachi, snad byste se nehádali kvůli jednomu místu." Kisame měl očividně velmi dobrou náladu. "Pojď, Akai, moudřejší přece ustoupí." Fialovovláska se zaculila a rychle se zvedla k odchodu. Když se žralok otočil k odchodu, naschvál na černovlasého vyplázla jazyk a utekla za Kisamem. Itachi sebou uraženě švihl na trávu a zavřel oči. Nadával si za to, jak se tou holkou nechal vytočit.

"Proč jsi vůbec přišel?"
"Není radno si s Itachim zahrávat. Má sice pevné nervy, ale poslední dobou na něj doléhá zákaz vycházení. Byli jsme hodně na očích, tak by to chtělo oddech, aby na to všechno vesnice pozapomínali, a my pak zase budeme dostávat mise. Když jsme dlouho spolu, leze nám to na mozek. Jediný Zetsu může ven kvůli špionáži, jestli je vzduch čistý, nebo se na nás někdo chystá a Tobi, který je rád ve společnosti. Mimochodem…"
"Hm?"
"Říkala jsi, že ti jde trochu tanec. Ukaž. Už mi to dlužíš několik týdnů."
"Ne, to ne! Ještě nikdy jsem neměla obecenstvo, vypadám při tom určitě směšně!"
"Kdyby ano, tak ti řeknu. No tak, jen to zkus."
"Ach jo…" dívka si povzdechla a zrudla. "Červenám se, že jo?" zeptala se rozzlobeně.
"Ehh… vůbec ne. Jen… možná krapet…"
Akai využila žralokovy nepozornosti a ostýchavosti a utekla znovu do sídla. Nechtěla se zesměšnit před někým, jako je Kisame. To by nepřežila. Věděla, že by určitě zakopla, nebo tak něco.

Znovu šla do pokoje k Sasorimu, tentokrát si nečetl, ale zíral do zdi, zatímco poslepu ovládal loutky.

Když jsem vešla do dveří, jedna z nich ke mně přišla a uklonila se mi. Musela jsem se zasmát, bylo to hezké, když se Sasori díval upřeně do zdi před sebou, zatímco tak dokonale ovládal dvě loutky. Tolik mu tu zručnost závidím… je to můj šikulka. A už se zase rozplývám. Díky Bohu, že v myšlenkách. Kdyby nahlas, dobrovolně si nechám nasadit svěrací kazajku a dokonce bych sama odešla do blázince.

Tak jsem si k němu lehla.
"To jste všichni takoví nesnesitelní pruďasové?" vydechla jsem s mírným úsměvem. On přikývnul.
"No jasně. Já jsem nejhorší."
"Ty? Vypadáš jako anděl a dítě v jednom." Poškádlila jsem ho, rozcuchala jsem mu ještě více vlasy, a když na mě ještě vyplázl jazyk, přemohl mě smích. On vážně udělá všechno, jen abych se zasmála. Tak jsem mu dala pusu na tvář a vyskočila z postele, protože jsem uslyšela kapky deště.
Natáhl se ke mně, ale já jsem uskočila, takže se na mě zklamaně podíval a řekl:
"Jenom pusa? Co jsem udělal?" zase udělal ty štěněčí oči.
No jo, tak jsem holt neodolala. Zasloužil si více polibků, když to tady musel vydržet s těmi přerostlými dětmi.
Na tváři měl neskutečně milý výraz, když jsem odcházela.


Akai se procházela po sídle, když za rohem opět vrazila do zrzka.
"Jaj… ehehe… promiňte, pane… já… jaksi jsem nedávala pozor." Zamumlala tiše a chystala se k odchodu, když ji vůdce chytl za zápěstí a zamračil se na ni.
"Jau… sakra, pozor. Minule jste mi takhle zlomil zápěstí!" postěžovala si fialovovláska a chtěla ucuknout, protože doufala, že Pein se vzpamatoval, aby ji pustil. Marně, držel ji pevně. Zíral na ni podivně, vypadal, jako by měl každou chvíli omdlít.
"Jste… v pořádku?" vykoktala Akai nervózně, opravdu ji přepadl strach. Vůdce ji pustil, opřel se o zeď a svezl se na zem.
"To není možný, aby to na všechny takhle působilo." Zamumlala nechápavě dívka a klekla si k němu. On už se na ni nedíval, zíral kamsi do prázdna. Opatrně mu položila ruku na čelo, a rychle ucukla.
"Horečka…" zašeptala jemně a prohlédla si ho zblízka.
"Co jsi sakra zač?" zeptal se tiše, jeho hlas zněl zastřeně a beznadějně.
"Už jsem vám to jednou říkala. Pojďte, vezmu vás zpátky do pracovny, máte horečku."
"Ne, já chci vědět, co jsi zač. Nemůže být náhoda, že tě jen tak najdeme a ty ovlivníš životy všech členů. To není náhoda!" už se neudržel, začínal zvyšovat hlas, ale ucítil ostrou bolest v hlavě, tiše zasténal a zavřel oči. Bylo pro něj příliš vyčerpávající mluvit. Zeptat se jí mohl kdykoli, tak proč plýtvat silami teď?
Už přestával pomalu vnímat okolí, cítil, jak ho Akai podepřela a odvedla znovu do té tmavé místnosti, kde poslední dobu přebýval až nezdravě často.

Dívka párkrát zakopla a nehezky zaklela. "Je tu tma jak v pytli. Jak tu můžete být?" Zrzek neodpověděl, proti své vůli se vyčerpaně pousmál. Využil tmy, aby ho Akai neviděla. Dívka ho položila na postel a odběhla pro Konan.
"Konan?"
"Copak?" zeptala se přátelsky modrovláska a otočila se na svoji kamarádku.
"S vůdcem není něco v pořádku. Vrazila jsem do něj na chodbě a zjistila jsem, že má horečku. Napřed vypadal, jako by se mě každou chvilkou složit… a pak… se složil."

Konan vypadala, že ví, co dělá.
"Bude v pořádku. Díky, Akai."
Dívka ji opustila a zmateně se vrátila do pokoje.

Cítila jsem něco divného, když jsem se ho dotkla. Jakoby mrazení, dech i tep se mi neskutečně zrychlil… kdybych věděla, že to tak není, určitě bych si myslela, že už to tak je. Tyhle příznaky se dost podobají lásce, co…? To je blbost. Já k vůdci nic necítím. A navíc bych řekla, že Konan… hehe… ona si myslí, že to nikdo neví, ale já jsem ženská. Vím všechno.
Když sem vešla do pokoje, Sasori spal. Pravidelně oddechoval, nejspíše byl z toho všeho nicnedělání unavený. Uhladila jsem mu vlasy z čela a políbila ho. Nemohla jsem tomu odolat. Lehla jsem si k němu, položila mu hlavu na hruď. Pravidelný rytmus srdce mě uklidňoval. To on je ten, kterého miluju. Žádný vůdce… prostě jenom on.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Ke kterému tématu mám psát povídky nejčastěji?

Naruto
Death Note
Harry Potter
Originální povídky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama