A já...?
Vůdce seděl znovu v pracovně na zemi, potmě a sám. Skoro mu bylo líto, že s ním nikdo není.
Buďto jsem zešílel… nebo jenom žárlím. Jenom?! Proboha…
Konan vešla nepozorovaně do místnosti a chvilku vůdce pozorovala. Přišel jí jako ten malý kluk před několika lety, slabý, bezmocný… a sám. Chtěla vědět, co se mu asi prohání hlavou, musí mít určitě smíšené pocity, když dala přednost neznámé dívce před ním.
Pein sebou trhl, když si jí všimnul. Ona k němu přišla a sedla si vedle něj.
"Cítíš se sám?" zeptala se po chvilce a jemu se zdálo zbytečné lhát.
"Ano…" vydechl poraženě a svěsil hlavu. Konan se napůl usmála a napůl zašklebila.
"Měl bys to dát najevo." Řekla jen a odešla pryč.
Buďto jsem zešílel… nebo jenom žárlím. Jenom?! Proboha…
Konan vešla nepozorovaně do místnosti a chvilku vůdce pozorovala. Přišel jí jako ten malý kluk před několika lety, slabý, bezmocný… a sám. Chtěla vědět, co se mu asi prohání hlavou, musí mít určitě smíšené pocity, když dala přednost neznámé dívce před ním.
Pein sebou trhl, když si jí všimnul. Ona k němu přišla a sedla si vedle něj.
"Cítíš se sám?" zeptala se po chvilce a jemu se zdálo zbytečné lhát.
"Ano…" vydechl poraženě a svěsil hlavu. Konan se napůl usmála a napůl zašklebila.
"Měl bys to dát najevo." Řekla jen a odešla pryč.
Pein nic nechápal. Pak se zvedl ze země a také odešel.
Sasori dohnal Akai a chytnul ji za ruku, ona byla nucena se tímto pohybem otočit tak, aby mu viděla do očí. Chtěla se mu vysmeknout, ale on držel pevně.
"Pusť." Sykla na něj, ale on jen zakroutil hlavou.
"Akai, ty víš, že jsem to nechtěl udělat! Víš to!"
"Možná." Připustila o něco jemněji dívka, Sasori svůj boj nevzdával.
"Miluju tě. A nikdy bych ti vědomě neublížil. Tak prosím…" uvolnil stisk a nasadil smutný výraz.
Do háje! Nedokážu odporovat, když na mě zkouší ty štěněčí oči! Sakra, sakra, sakra, přestaň! Ach jo… to je nanic.
Na důkaz odpuštění jsem ho jemně políbila a spokojeně jsem sledovala jeho naráz nejšťastnější výraz, jaký jsem kdy viděla.
To nemělo chybu, heh…
Ale jistě! Přišel Deidara, chvíli nás s úsměvem pozoroval a blbě se přitom culil.
Je to vůbec možné…? Jsem jedna z nich… a mám je ráda… taková banda přerostlých dětí…
Zvláštní, že je považuju za svou rodinu. Ti, kteří jsou v Deštné, a co mě vždy jen odsuzovali za to, že nejsem jako má sestra… už k nim nic necítím. Ani vzdáleně. Mám novou rodinu, která mě přijala mezi sebe, díky které jsem silnější. Mezi těmi zabijáky je mi mnohem krásněji. Však já Peina a Itachiho přesvědčím, že umím být užitečná!
Zlaté oči, jsem naprosto neschopná. Takovýhle bojový řečičky jsou trapný. Cítím se sice silnější, ale co už, radši toho nechám. Stydím se za své myšlenky, no je tohle normální?
Ten červenovlasý kluk přede mnou je neskutečně sladký, když se usmívá. Jestli se červenám… asi se půjdu zahrabat. A ještě před tím skočím ze skály.
Moment… jak by mi to pak mohlo vyjít? Napřed se půjdu zahrabat a pak skočím? Taky blbost…
Měla bych si dávat pozor na myšlenky. Debilnější rozhovor jsem se sebou ještě nevedla. A to už je co říct.
Dívka seděla na kopci, opírala se o strom a dívala se na západ slunce. Nechávala jemný vánek hrát si s jejími vlasy, jejichž barvu tolik nenáviděla.
Pein stál nedaleko od ní, zvědavě se na ni díval. Cítí snad něco? Je to neskutečně protivné. Nechce to cítit, pak si připadá slabý. Vůdce se přemáhal, aby se nevydal směrem k Akai, něco ho k ní táhlo, a nejvíce ho rozčiloval fakt, že netušil, o co jde.
Naštěstí ho s tím předběhl Sasori, když si vedle dívky sednul. Slunce zapadlo, vítr už nebyl tak příjemný, vyvinul se v silnou vichřici. Dvojice ale zůstala sedět na kopci, Akai opřená o červenovlasého ninju, který ji zakrýval pláštěm Akatsuki a zrzek, stojící za nimi, najednou ucítil v očích slzy. Potřásl hlavou, aby se jich nějak zbavil, pomohlo mu to jen zčásti.
Možná to je žárlivost, možná ne… ale je to neskutečně protivné… ale mám přece Konan, tak proč…? Svitlo mu.
Sakra! Tak tohle tím dáváním najevo myslela? Proč je vždycky oproti mně tak vepředu? Řekla mi to ráno a teď je večer. Skvělé.
Další den panovala v sídle neobyčejná atmosféra. Peina napadla neskutečně sobecká podlost. Že by poslal Sasoriho na misi, aby měl čas si to s Akai vyříkat? Dostal ale včas rozum.
Proboha… ona už mi úplně zatemnila mozek… přiznal si zrzek a rozčileně praštil pěstí do stolu.
Nedokázal už být ve stejné místnosti jako Akai. Připadalo mu neskutečně těžké se s ní smířit tak lehce jako ostatní členové. Deidara, Hidan, Kisame, Sasori, Konan, Tobi, Zetsu, Kakuzu… tito lidé už jejímu kouzlu podlehlo. Itachi úspěšně odolává, ale určitě také poleví. A on? Co on?
A co já…? Nenávidím emoce. A nenávidím lidi, co mají emoce. Akai emoce má.
Navíc je dává strašně najevo. A nevědomky to učí i ostatní, kteří na to už dávno zapomněli. Nedovolím, aby se z té bandy zabijáků stala parta budižkničemu. Takhle skončí údajně nejznámější a nejsilnější organizace zabijáků Akatsuki pod drnem. A řekl bych, že hezky rychle.
Je to zvláštní… Deidara bere Akai jako starší a zkušenější sestru, Hidan jako kamarádku, pro Kisameho je to mladší a slabší sestra, Kakuzu ji má skoro jako dceru, Konan za nejlepší kamarádku a spřízněnou duši, Tobi… to ani nevím, ale s ohledem na jeho demenci nejspíše jako matku. Sasori jako přítelkyni, ženu, kterou miluje, ke které cítí lásku, Zetsu ji bere jako člověka na povídání… ona je divná, dokáže se vžít do situací všech z Akatsuki, a proto ji všichni uznávají. Mě jsou jejich životy ukradené, proto ta holka vyhrála v hlasování nade mnou.
Nebo… možná jsem divný já, když to neumím? V této situaci nepřeháním… tohle je to její kouzlo? Hm… zajímavé.
Žárlím na ni nebo na Sasoriho?
Začínám se kvůli tomu nenávidět.
Tak mám ji rád nebo ji nenávidím? Debilní otázka… nesnáším ji… ale přesto… co když ji… miluju?
Proboha… ona už mi úplně zatemnila mozek… přiznal si zrzek a rozčileně praštil pěstí do stolu.
Nedokázal už být ve stejné místnosti jako Akai. Připadalo mu neskutečně těžké se s ní smířit tak lehce jako ostatní členové. Deidara, Hidan, Kisame, Sasori, Konan, Tobi, Zetsu, Kakuzu… tito lidé už jejímu kouzlu podlehlo. Itachi úspěšně odolává, ale určitě také poleví. A on? Co on?
A co já…? Nenávidím emoce. A nenávidím lidi, co mají emoce. Akai emoce má.
Navíc je dává strašně najevo. A nevědomky to učí i ostatní, kteří na to už dávno zapomněli. Nedovolím, aby se z té bandy zabijáků stala parta budižkničemu. Takhle skončí údajně nejznámější a nejsilnější organizace zabijáků Akatsuki pod drnem. A řekl bych, že hezky rychle.
Je to zvláštní… Deidara bere Akai jako starší a zkušenější sestru, Hidan jako kamarádku, pro Kisameho je to mladší a slabší sestra, Kakuzu ji má skoro jako dceru, Konan za nejlepší kamarádku a spřízněnou duši, Tobi… to ani nevím, ale s ohledem na jeho demenci nejspíše jako matku. Sasori jako přítelkyni, ženu, kterou miluje, ke které cítí lásku, Zetsu ji bere jako člověka na povídání… ona je divná, dokáže se vžít do situací všech z Akatsuki, a proto ji všichni uznávají. Mě jsou jejich životy ukradené, proto ta holka vyhrála v hlasování nade mnou.
Nebo… možná jsem divný já, když to neumím? V této situaci nepřeháním… tohle je to její kouzlo? Hm… zajímavé.
Žárlím na ni nebo na Sasoriho?
Začínám se kvůli tomu nenávidět.
Tak mám ji rád nebo ji nenávidím? Debilní otázka… nesnáším ji… ale přesto… co když ji… miluju?

