close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
             Něco okopírujete, nahlašuju. ^.^

Mistr a žák, 1. kapitola

22. října 2010 v 19:56 | Mrs.Rinnegan

Ty vzpomínky jsou vražedné...

Kakuzu šel jako vždycky vepředu a byl nucen poslouchat obvyklé kecy svého partnera. Ten se plahočil vzadu a nadával. "Zatraceně, jak je to ještě daleko? Tohle mě fakt nebaví, proč se sakra nemůže něco stát?!?" zaječel pronikavě Hidan a dramaticky pozvedl ruce k nebi.
Kakuzu už toho měl od rána opravdu po krk.
"Mlč, nebo tě zabiju!" začal vyhrožovat maskovaný ninja a myslel to smrtelně vážně.
Hidan se posměšně zasmál a oplatil výhružku jinak: "Jako kdybys to mohl udělat, Kakuzu." Nevinně se zazubil a na chvíli byl klid. Ovšem, když dvojice došla ke schodům…
"To snad ne! Schody?!?"
"Jo…máš s tím nějaký problém?"
"Mám… a zatraceně velkej!"
"Drž hubu a pojď!"
"Ts…rozkaz…"řekl posměšně, ale i unaveně Hidan. Od rána ho strašně bolela hlava. Kakuzu se překvapeně otočil.
Jaktože se nehádá? Hidan vyšel schody a navrchu zalapal po dechu. "To si ze mě děláš pr*el? Kakuzu, já do chrámu nejdu!"
"Já tě ani nenutím…"
"Mám zakázané ničit chrámy a zabíjet mnichy a…."
"Udělám to sám…"
"A proč… kdo tam je?"
"Chiriku. Až ho zabiju, půjdu s ním na výměnné místo."
"Chiriku….?"
"Jo…"
"Hrabe ti?!?"
"Co máš zase za problém?"
"Ale nic, jen jsem opravdu zvědavej, jak ho zabiješ."
"Normálně."
"To vyjde nastejno, jako by ses pokusil zabít mě."
"Cože…?"
"On je Jashinista, Kakuzu. Toho nezabiješ."
"A sakra….jak to víš?"
"…..je to můj…učitel…"
"???"
"Jo… jdeme pryč, je to holá sebevražda, tam jít. Je neskutečně silnej. Znám ho. A on mě taky."
"Tak ho zabiješ ty…"
"Uch…tomu nechápeš, co? On je Jashinista, já taky. My dva jsme pro sebe jako dva smrtelníci. Já můžu zabít jeho a on mě, ale….já to nedám…"
"…."
"Zná všechny mé pohyby, finty, slabiny a nedostatky! Učil mě už odmala! Já jsem v tomhle chrámě vyrůstal! Byl pro mě jako otec…"
"No to snad…."
"Jo! Ne….já bych ho nedokázal zabít, i kdybych chtěl. Já neznám jeho slabiny. A proč? Protože žádné nemá."
Hidan v obličeji zesinal, když se podíval na tu velkou bránu. Tu, kterou viděl celé své dětství…



"Ne! Špatně, Hidane, udělej to už konečně správně nebo si začnu myslet, že na to skutečně nemáš!" zařval rozčileně muž na malého bělovlasého chlapce. Kluk ale nevypadal vystrašeně, ba naopak. Postavil se před něj a podíval se svému přísnému učiteli do očí.
"Já…na to mám! A zvládnu to, jen ne hned!"
Učitel nic neříkal, ale když se odvrátil, a odešel, při odchodu do chrámu se po jeho obličeji mihl nepatrný úsměv. Celou noc chlapec nespal. Trénoval. Byl už celý pohmožděný, popálený, na těle měl šrámy a ruce celé sedřené do krve. Konečně se mu to povedlo. Předčil ve výpočtech svého mistra! Ten bude koukat!
Chiriku přišel ven a spatřil Hidana, v bojovém postoji a ruce semknuté do složité pozice. Chiriku se překvapeně zastavil. Malý kluk složil bleskově soustavu pečetí, že to ani učitel nestihl zareagovat. Pod Hidanem se objevil kruh. V něm se rýsoval obrácený trojúhelník. Při každé sekundě se Chirikovi čím dál více rozšiřovaly zorničky. Ten kluk to…zvládnul?
Hidan se pousmál a chytl do pravice katanu. Jeho mistr si vzal také. Uklonili se a rozběhli se proti sobě velkou rychlostí. Hidan zaútočil bleskovou rychlostí, ale moc brzy. Chiriku ještě nebyl na místě, kde měl být. Proto Hidana snadno odkopl dál a začal dělat pečetě.
Bělovlasý kluk začal hořet. Doslova. Měl zapnuté pěsti. Dostával se do varu. Chiriku přestal dělat pečetě a překvapeně shledal svého žáka nad ním. Hidan vrazil obrovskou silou do svého mistra a oba zmizeli v oblaku kouře. Když kouř ustoupil, byla vidět jen obrovská díra. Chiriku z díry vyskočil, byl hodně zraněný a ve tváři napsané velké slovo: Překvapení. Hidan byl pořád dole.
Chiriku se vzpamatoval a vlezl do díry znovu. Vrátil se s malým klukem v náruči. Chlapec krvácel a byl v bezvědomí.
Chlapcův mistr se usmál a řekl bezvládnému chlapci tiše: "Zvládnul jsi to, Hidane…"

Hidan bezmyšlenkovitě třikrát zaklepal na jiná místa a brána se rozevřela. Kakuzu ani nehlesl. Bělovlasý muž vstoupil a uviděl ty známé zdi, sochy. Vnímal atmosféru. Byla pořád stejná. Vyšel po schodech a otevřel obrovské dveře. Když vstoupil do místnosti, všude byla krev. Bylo to místnost, ve které se přijímali poslové Jashina. Hidan si vzpomněl, jak na tom stole kdysi byl i on. A to jako malý kluk. Musel ležet na kamenné studené desce celé od krve a umírat pomalou a bolestivou smrtí. Otřásl se při vzpomínce na tu bolest.
Šel dále. Za dalšími dveřmi uslyšel šum. Nějaké hovoření jiným jazykem, který se Hidan musel povinně učit. Dnes toho určitě nelituje, jako tenkrát. Tyhle znalosti tajného chrámového jazyku se mu opravdu dost hodily. Kakuzu stál tiše za ním. Hidan se urychleně obrátil a vyšel z chrámu. Venku se nadechl a zavřel oči. Necítil se dobře. Točila se mu hlava a proud vzpomínek ho doslova zabíjel. Zapotácel se a padal na zem. Kakuzu, který byl v tu chvíli za ním ho těsně před dopadem zachytil.
"Co je?" zeptal se trochu zmateně.
"Ty vzpomínky… mě jednou zabijou…" odpověděl mu jeho partner a dál se držel v bolestivých křečích za hlavu. Kakuzu ani nechtěl vědět, co tady musel Hidan prožívat. Určitě to nebylo nic hezkého, podle toho, jak se chová při návalu vzpomínek.

Malý chlapec seděl uprostřed místnosti a tentokrát se třásl strachy. Byla mu zima, měl hlad a ve tmě strávil už několik dní a probdělých nocí. Na tmu si začínal zvykat. Vtom někdo otevřel obrovské dveře. Ale jeho mistr to nebyl. Hidan už byl o trošku starší, ale pořád to byl malý kluk. Přišel nějaký vysoký muž se zlou tváří, vzal chlapce a jediným škubnutím chlapcovým tělem projela ostrá bolest. Vykřikl a po hrudi mu stékala krev. Muž přitiskl chlapce ke zdi, ale moc silně. Hidanovi praskla některá žebra, přidušeně vykřikl. Začínal ztrácet vědomí.
Ale muž ho vzal a znovu s ním hodil o zeď. Tam na něj udeřila záplava vody a hned na to zaútočil na Hidana sám oheň. Malý kluk netušil, že tohle je pouhá zkouška. A určitě ho nečeká jen jedna jediná. Chlapec, když uviděl oheň, natáhl ruce před sebe, ale oheň i přes jeho ruce chlapce udeřil a kluk spadl na zem popálený a v bezvědomí. Starý muž chtěl ale pokračovat. Vtom před chlapce skočil jeho mistr a chytl starce za ruce.
"Už má dost." Sykl na něj naštvaně, vzal svého žáka a odešel z místnosti.


Vítr líně vál a Hidan se svíjel v bolestech na zemi. Kakuzu nad ním bezradně stál a neměl tušení, co má dělat, a jak dlouho bude tohle šílenství ještě trvat. Hidan, když si vzpomněl na tenhle úryvek z jeho paměti, automaticky se chytnul za pravou ruku, kde měl doteď nevyléčitelnou popáleninu.
Bělovlasý muž se ztěžka zvedl a mumlal si pro sebe potichu: "Je to…jenom…zkouška…" Vešel znovu do chrámu a na obrovských schodech stál on. Hidanův mistr. Na svého žáka hodil jeden ze svých znepokojených výrazů a zavrtěl odmítavě hlavou. "Vůbec ses nezměnil, Hidane…ale tušil jsem, že jednou přijde den, kdy mě budeš chtít zabít."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama