
Hřbitov mnoho lidí odrazuje svým vzhledem.
Jistě, jak by taky ne. Jen málokoho přitahuje tma, ticho, hroby, šustění lístečků až nápadně připomínající nějaký horor a v poslední řadě i, takříkajíc, duchy.
Já mám od sebe hřbitov poněkud daleko, a ne, že by mi to vadilo. V noci by mě tam samotnou nikdo nedostal, ale to určitě nebudu jediná. :)
Když už tam chodím, ne vždy to má nějaký důvod. Když důvod mám, je to můj zesnulý děda, kterému chodím jednou za čas z nudy očistit hrob od lístků. Někdy si tam i sednu, a pokud nikdo není v dohledu, melu a melu a melu. Div, že mě pusa nezačne bolet.
Každopádně, někdy mám podivný pocit. Prostě na hřbitov musím zabočit, i když mám být někde jinde. Projdu si většinu uliček, dívám se na významné osoby, porovnávám hroby bohatých s hroby těch chudých.
Když jsem šla kolem neskutečně zanedbaného hrobu, zželelo se mi toho nebožtíka, a pár větviček, šišek a lístků jsem uklidila. Prostě mi připadá nefér, i když ten hrob nemá opatrovníka, že se o něj nikdo nestará.
Kde zůstala úcta?
Taky se někdy nestačím divit, jak nás začínají mladí opouštět víc a víc. Chodila jsem sice kolem devadesátiletých apod, ale bohužel jsem se nevyhla ani těm hrobečkům, kde bylo pochované tříleté dítě.
Někdy jsem se dívala i na hroby celých rodin, které zde žily spousty let před námi. Od prababiček až po malé novorozence.
Ale přesto tu oplocenou a smutnou část našeho města považuji za svět lidí, co byli nuceni, nebo si to sami přáli, opustit náš svět předčasně, a navždy.


Máš to pěkně napsané:)