Vždycky já. Jak taky jinak?
To já jsem byla vždycky ta nejslabší z nich. A připadám si horší než batole. Lee i Neji, oba jsou tak silní… a já? Ani ve snu. Chtěla bych se těm dvěma rovnat. A chtěla bych, aby si mě Neji všimnul. Smůla, on je pasivní ignorant. Začínám na něj mít vztek, to Lee se ke mně chová, jako bych pro něj byla kamarádka, ale Neji sotva ví, že existuju.
Chci dokázat, že i já umím být dost silná. Proč se za mnou neotočí, když kolem něj projdu v minisukni a krátkém přiléhavém tričku? Co je na mě špatného? Mám hnědé vlasy, hnědé oči, jsem štíhlá a troufám si myslet, že ani můj obličej není zas tak hrozný. Mám čistou pleť, jsem zdravá, nemám s ničím problémy, jsem taky oblíbená a vcelku chytrá. Proč mi nikdy neřekne, že mi to sluší? Proč mě sem tam nepozdraví? On se na mě ani neusměje…
Cítím se tak odstrčená. Poslední dobou na mě kašle i Lee, a to kvůli jeho posedlosti stát se silným, aby Nejiho porazil, a bla bla bla. To je na dlouho. Co by ti dva dělali, kdyby se mi něco v boji stalo? Pomohli by mi vůbec? Nebo by mě tam někde prostě… nechali? Ne… Lee takový není, ale Neji… ten ignorant bez kousku taktnosti? Ten by toho byl schopen. Ani by se za mnou neotočil.
Asi se vykašlu na to, být středem pozornosti. Nikdy jsem nijak nevybočovala z řady, možná trošku tím, že se do protivníka vždy trefím zbraněmi, umím perfektně mířit a mám taky nějakou tu rychlost. Nemám prostě problém. To třeba Hinata má Byukagan, Sakura má obří sílu, Temari je sexy a má parádní známosti, Ino je blond a má taky neobyčejnou schopnost… to jen já jsem tady ta obyčejná.
Už je noc, ležím a pokouším se spát. To pitomé slovo mi mlátí hlavou sem a tam. "Obyčejná…." Zašeptám poraženě a otočím se na bok. Pohlédnu na naši společnou fotku. Lee se tam kření, jako by měl narozeniny, já na něj udiveně, ale napůl s úsměvem zírám a Neji má ten svůj otrávený výraz, který dostatečně vyjadřuje, jak námi opovrhuje. Proti své vůli se při pohledu na tu partičku na fotce usměju. To jsem ještě nemyslela na kluky ani na lásku, proto mi bylo jedno, co si o mně Neji vůbec myslí.
V poslední době se dost přetvařuju, abych na něj nějak zapůsobila. Alespoň minimálně. Marná snaha, on mě ignoruje. A už toho mám dost, na všechno tohle kašlu. Zhubla jsem kvůli němu k nepoznání, i když jsem tlustá ani nebyla. Když se převrátím na bok, ucítím, jak mě v boku tlačíkost, o které jsem dříve ani nevěděla. Vstanu a zírám na sebe do zrcadla. Jsem obživlá kostra. Je to tak nechutné… je mi ze sebe špatně, ale takto mě zkazil právě on. A nikdo jiný.
Nejíst… to je u mě už na denním pořádku. Sice omdlívám, ale Hinatě se nemůžu rovnat ani tímto, takže to ve vesnici nikdo ani nepostřehl. No jistě, jak mohl někdo postřehnout, že se zničehonic skácím k zemi?! Všem jsem ukradená!
Je ráno, my máme společnou misi. Zvedá se mi žaludek z toho, že se budu muset zase tolik snažit na něj zapůsobit… oblékám se. Kalhoty mi padají a já jsem si nedávno koupila o několik čísel menší. Už jsou mi zase velké. Tričko na mě visí, mé jinak oválné tváře jsou hranaté, k nepoznání, bledé a unavené. Mám kruhy pod očima, je mi zle. Horší už to snad být ani nemůže. Je brzy, nechci ještě vstávat. Chce se mi spát…
"Co kdybych…?" Ale ne… přece nemůžu zavřít oči a jít spát. Musím na misi. Vycházím z bytu, zamykám a doběhnu na kopec, kde jsme se měli sejít. Náš tým. Jsem strašně udýchaná, já mám jinak dobrou fyzičku…
Sotva popadám dech, ale ani sensei, ani ti dva blbci si toho samozřejmě nevšimli. Neji na mě zabručel cosi o tom, že jdu pozdě. Já ho moc nevnímám, před očima mám bílé mžitky.
Jsme na cestě, je mi hůř a hůř. Na každém metru se modlím, abych nezemřela.
Samozřejmě, jako na každé misi nás někdo přepadne a já bojuju. A snažím se. Přemýšlím a zase bojuju. Neji úspěšně poráží protivníky, Lee taky, jen já se tady plácám s jedním slabým ninjou. Už nemůžu. A nikdo mi nejde na pomoc, to je klasika. A já vlastně ani žádnou pomoc nechci… to by bylo trapné…
Hodila jsem po ninjovi kunaie. Ani jeden se netrefil, kam má, a to teprve upoutalo pozornost ostatních. "TenTen? Jsi v pořádku?" zeptal se mě ještě Lee, ale pak už jsem viděla jen tmu.
Dva mladí kluci se svým učitelem stojí u památníku jedné mladičké dívky, která se utrápila hladem k smrti. Na kamenu stojí vytesáno: "TenTen, skvělá bojovnice, žákyně a kamarádka. Nikdy nezapomeneme za tvou oběť."
Leemu tekly po tvářích proudy slz. Prohlížel si u vytesaného jména fotku dívky. "Sensei, oběť? Zemřela z hladu, ne?" "Ano, Lee, jenže oběť nemusí znamenat jen v boji." Zašeptal tiše Gai a jeho pohled se stočil k mlčícímu Nejimu.

