Peklo na zemi
"Co jsi, ksakru zač?"
"To máš tak strašnou paměť?"
"Ne… to nemůže být-…"
"No, řekla bych, že může, když to tak je." Zazubila se hnědovláska a dále šla v čele menší skupiny.
"Jak ti můžu věřit?"
"Budeš muset. Nestačí ti to, jak vypadám? Měla jsem kvůli tomu ve vesnici peklo!"
Kakuzu zpozorněl, přemohly ho vzpomínky.
"Nechápu, jak s ním můžeš žít, Kim! Je to zrůda!"
"Matko! Ne tak nahlas!"
"Co se to s tebou stalo? Jsi nejkrásnější žena ve vesnici, moje dcera, a říkáš mi, že miluješ toho… toho…"
"Nikdo nemůže za to, jak vypadá!"
"A co s ním plánuješ? Co se stane, až budeš chtít mít děti? Věř mi, jestli budou po tobě, všechno bude, jak má být, ale jestli po něm… zapomenu na to, že jsi má dcera a vydědím jak tebe, tak i ty děti." Řekla jí přísně stará žena se zrzavými vlasy a kázala své mladé dceři, která před ní klečela, a z očí jí tekly slzy rozhořčení.
"Tak ať. Miluji ho. On mě chápe. Ví, jak se v danou chvíli cítím. On byl odstrkován celou vesnicí, jako by byl… já nevím… démon."
"On si to zasloužil! Jeho otec ani matka tak nevypadali, byli to slušní lidé a navíc, Kakuzu se někoho sotva dotkne a ten dotyčný musí bojovat o život v nemocnici! Už jich více zabil, aniž by si to uvědomil! Jeho síla je pro všechny nebezpečná, tak proč ho chráníš? Už toho mám dost! Okamžitě s tím přestaň!"
"Ani ve snu! Nenechám je, aby mu ublížili! Čekám dítě, mami."
"Cože?!"
"Přesně tak. Už dávno, jenže ty jsi matka na baterky, takže sis toho ani nevšimla!"
"Vypadni z tohoto domu! Hned! Když přede mnou skrýváš vnuka nebo vnučku… panebože…"
"Mami…"
"Zmiz!"
Maskovaný muž byl za dveřmi, smutně zíral na zem. Právě zničil život ženě, kterou miluje i svému dítěti, které je teprve na cestě.
Odešel do domu, ve kterém s Kim žije. Byla tma, ani se nenamáhal rozsvítit. Věděl, že by zase viděl, jak vypadá, protože chodívá kolem zrcadla.
Ráno šel znovu ven, zastavil se před svým nepřítelem. Chvíli pozoroval sebe samotného v zrcadle, díval se na všechny ty jizvy, neobyčejně tmavou pleť, zeleno červené oči… jeho ruka vystřelila sama od sebe do vzduchu a rozbila zrcadlo na malé kousky. Z ruky mu tekla krev, ale on si toho nevšímal, bylo mu mizerně.
Kim k němu zezadu přišla a objala ho.
"Vím, jak je to těžké, ale neboj, i kdyby to dítě bylo po tobě… matka dostane rozum. Uvidíš."
"Takže je to pravda, hm… a co… co…"
"Máma? Umřela. Včera. Proto jsem tady." Ninjovi v masce se zúžily zorničky. Mrtvá? To ne… "Byla už stará, zemřela na selhání srdce. Měla totiž… jenom jedno." Kakuzu sebou vyděšeně trhl.
"Matka pracovala po tvém útěku v ANBU. Už s tebou kdysi bojovala, jenže tys o tom nevěděl. Utekla, ale věděla, co máš za techniky. Řekla mi to. Dělám totiž to samé, beru si srdce těch, co jsem zabila." Najednou dívka sevřela pěsti a rysy v obličeji jí ztvrdly, "Proč jsi utekl hned, jakmile jsem se narodila? Ty zbabělče!" vyjela na něj a zpevnila si ruku, napřáhla se k útoku, ale maskovaný ninja její pěst zachytil.
"Bál jsem se, že budeš mít problémy."
"Měla jsem je i bez tvé přítomnosti, tvé zmizení bylo zbytečné. Vraždíš lidi jen tak, co?"
"Proč po tobě šli ti ninjové?"
"Při mém útěku jsem pár lidí zabila. Šla jsem ve tvých stopách."
"Proč?"
"Chtěla jsem vidět toho, co mi zničil život, aniž by o tom věděl."sykla na něj dívka, ale oči jí náhle zeskelnaly.
"Moment, vy dva!" ozvalo se za nimi, a když se oba otočili, spatřili zmatený výraz nesmrtelného ninji. "Mám tomu rozumět tak, že je tohle tvá dcera, Kakuzu? Jashine… chudák holka." Uchechtl se pobaveně a rozešel se znovu směrem k sídlu. Ani se neodvážil pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se na tu holku jen usmál. Nejspíše by ho Kakuzu zabil. A tentokrát doopravdy.

