Tolik se mi stýská po rodičích. Co když se jim něco stalo? Ale to ne, to by mi určitě babička Chiyo řekla. Ona mi nikdy nelhala. Věřím jí. Vlastně mi nic jiného ani nezbývá. Jak bych se mohl vydat do Konohy, kam měli namířeno máma s tátou?
Už čekám tak dlouho… včera jsem měl sedm let, a oni tady nebyli. Na mé narozeniny. Přál jsem si, aby v ten den přišli. Modlil jsem se, a přesto se to nestalo. Připadá mi, jako bych za ten jeden bolestivý okamžik, kdy mi došlo, že prostě nepřijdou, dospěl. Cítím, jak se moje radost a dětskost uzavírají někam daleko do mého srdce. A to, co se tam uzavřelo, mohou najít jen dva lidé, kteří tady nejsou.
Nejsem jediný, kdo nemá dočasně rodiče. Tedy snad dočasně… dneska jsem šel s babičkou do města. Cestou jsem potkal chlapce, držel se za ruce svých rodičů, a ti na něj mluvili. Když spadl a zranil se, uklidnili ho a šli dále. Asi jsem se na ně závistivě díval, protože na mě po chvíli promluvila babička Chiyo, oslovila mě jménem, a já se teprve vzpamatoval. Doufal jsem, že si neuvědomila, co mě trápí. Nechci být považován za slabého. Ani svou vlastní babičkou ne.
Zítra mám jít do Akademie a nepovede mě táta. Nebude mi říkat, že budu nejlepší ze všech a že mi věří. Máma ni nedá pusu pro štěstí, ani mi nepopřeje hodně úspěchu. A proč? Nebudou tady. Konečně jsem si uvědomil, že se nevrátí. Už kvůli tomu tolik nebrečím, jako kdysi. Vlastně vůbec… slzy mi došly a já si slíbil, že už nehodlám brečet jako slaboch. Zvládnu to i bez těch dvou lidí, co o mě nemají zájem a co tady věčně nejsou. Musím to zvládnout, už nejsem to malé a ukňourané dítě. Nastupuju do Akademie společně se svým novým, chladným a bezcitným já.
Už si nehraju, když jsem sám. Teď trénuju, abych byl silný a šel do Konohy na misi. Vím už, že jsou rodiče mrtví, proto najdu jejich vraha a ten bude tolik trpět, až ho budu vraždit. Budu mu hledět do tváře. A pokud nebude živý, zabiju všechny jeho potomky. Tohle je teď můj cíl a proto trénuju ještě dříve, než jsem vůbec nastoupil do Akademie. Budu z nich nejlepší. Už toho s loutkami umím opravdu hodně. A budu umět ještě více.
Abych řekl pravdu… nevím, jestli mám své babičce ještě někdy věřit. Dneska pozdě v noci za mnou přišla a tvářila se hrozně smutně a zmučeně. Naivně jsem se jí zeptal, jestli jsou už zpátky rodiče, ale ona mi řekla, že ještě ne. Okamžitě jsem věděl, že jsou definitivně mrtví. Nebrečel jsem. A přitom jsem chtěl. Místo smutku jsem pocítil takovou touhu vraždit, takový vztek jsem ještě nikdy nezažil. Nedokázal jsem si jít znovu lehnout, utekl jsem balkónem ven, musel jsem si vylít svou zlost.
Za vesnicí jsem mlátil do všeho, co mi přišlo pod ruku. Ale zlost zůstala a nechtěla ze mě ven. Tak jsem se jí nebránil a nechal ji, ať si se mnou dělá, co chce. Přišel jsem na to, že když mám vztek, jsem desetkrát silnější než obvykle.
Dnes je den D. Jdu do Akademie. Všichni na mě hledí… a proč? Jdu sám, proto. Jako jediný. Ostatní jsou tady se svými rodiči. Jeden kluk to zřejmě nevydržel a začal na mě křičet něco ve smyslu, že mi chcípli rodiče. Moc jsem se nevztekal, ale ani jsem si nezalezl do koutku, jako vždycky.
A co mi zbývalo? Zmlátil jsem ho. Jeho obličej ani nešel poznat. Dospělí mě museli zadržet, abych ho nezabil. Cítil jsem takové uspokojení, když jsem měl na rukou jeho krev, cítil jsem na svých sedmiletých rukách tu vzácnou teplou a rudou tekutinu a bylo mi nádherně.
Tímhle "incidentem", jak označují dospělí, jsem si vybudoval opravdu velký respekt. Všichni se mně báli a chtěli se mnou být zadobře. Bylo mi to ukradené. Chtěl jsem být sám. Neměl jsem zájem o to, aby mě někdo z těch neschopných idiotů brzdil v mém tréninku a v mé cestě za pomstou. O nikoho z nich jsem nestál.
Je den zkoušek a já čekám jen na to, až mě ten přiblblý nástroj vybere. Jestli to bude holka… klidně ji zabiju, je mi jedno, že se to dělat nemá. To, že se narodila jinak, jí nedává právo mít výhodu. Jakoukoli.
Vybrali mně a jednoho kluka. Byl to ten, kterého jsem při cestě do města s babičkou potkal s jeho rodiči. Sice se na mě přátelsky usmíval, ale já náhle pocítil takovou vlnu nenávisti a vzteku, že sotva zazněl rozkaz k začátku boje, rozběhl jsem se na něj a nepřestal bojovat, dokud nepadnul k zemi, vyčerpaný a zraněný. Ale mně nestačilo, že je jen v bezvědomí. Chtěl jsem ho dorazit. Učitelé mě zarazili. Zase… jednou to opravdu udělám.
Svého senseie nechápu. Vkládá do mě tolik nadějí a myslí si, že mám na to být kazekage. Ale kdo o ten pitomý post vůbec stojí? Nechci ho získat.
Jakmile mi bude patnáct, uteču pryč a přidám se k někomu, kdo bude moct vraždit, koho chce a kdy chce. Klidně i pro radost.
Sensei je tak naivní. Kdykoli mi něco říká, chválí mě, mlčím a jen se na něj dívám. Doopravdy mě to těší, ale být nepřístupný všem a všemu je nejjednodušší. Když se k ničemu neuvážu… potom mě ztráta nebolí.
Poznámky:
No... a touto větou se asi řídil celý žvot. :-)
Pochybuji, že to tak někdy alespoň přinejmenším bylo, ale FF je FF, že? :-)

