Ublížil jsem ti... za to, že jsi mě celý svůj život chránil...
Cítím se mizerně. Právě jsi ve vedlejším pokoji a nejspíše umíráš. Když jsem se dozvěděl pravdu o tobě, o mně, o nás... rychle jsem se zotavil z mé slabosti a tvrdohlavosti, vzal jsem tě do Konohy, aby tě zachránili.
Naruto je šťastný, že jsem se vrátil po tak dlouhé době, Sakura mě sice zmlátila, ale taky je ráda. Já vím, že bych se jim měl omluvit a už tady zůstat... ale za to, co nám udělala Konoha... to přece nemůžu. Co udělala Konoha tobě, bratře...
Tsunade se tě snaží vyléčit, zranění jsou skoro zahojená, ale ty umíráš dále. Na tu prokletou nemoc. Co bych teď dal za to, abych si to s tebou mohl vyměnit, nechci, abys trpěl i teď. Jako by to nestačilo celý tvůj život.
Když jen pomyslím na to, jak jsem celou tu dobu věřil lži, je mi špatně. Trošku tě i viním, měl jsi mi to říct. Vím, nebyl bych teď tolik silný, ale přesto... byli bychom možná šťastní a Konoze by se celý náš klan postavil a bojoval. Zvolil sis jinou cestu. Bolestivější.
Změnil jsem se. Opravdu. Díky tobě. Víš, přeji si, abych tě mohl ještě obejmout a poděkovat ti za to, co jsi pro mě obětoval. Chci mít zase staršího a zkušenějšího bráchu, co se mnou trénuje a povídá si se mnou, radí mi, jak si získat holku, což v našem případě nic není, ale přesto...
Musíš přežít, protože potom bych se mstil Konoze a Narutovi. Tvůj život mi dříve ničil můj život a teď mi ho bude ničit tvá smrt, pokud zemřeš... tak prosím, vydrž to s námi tady ještě chvíli... ty jsi jediný člověk, co je opravdu hrdina Konohy, jen o tobě nikdo nevěděl pravdu. Jedině ty, Madara a pár lidí z Konohy, kteří ti tu osudnou noc nařídili vyvraždit klan Uchiha. A ty jsi to udělal. Jen s malou výjimkou.
Ta výjimka jsem byl já. Vážím si toho, že jsi mě nezabil, protože bych se nikdy nedozvěděl, kdo jsi vlastně zač. Pořád se na tebe chodím dívat, někdy ti něco povím, protože vím, že mě slyšíš a vnímáš. Tolik bych si přál si s tebou popovídat, jako kdysi, když jsi mi tvrdil, že budeš jako stěna, kterou musím překonat.
A já se snažil. Záviděl jsem ti, ale přesto jsem tě miloval. A na tom se nic nezměnilo. Ty ještě nevíš, kde jsi, jak ses tady vzal a proč žiješ. Ale dozvíš se to. Povím ti všechno.
Když tak o tom přemýšlím, víc jsem ublížil já tobě, než ty mně, ale vím, že bys tvrdil pravý opak. A taky vím, že sis přál zemřít. Proto ses nechal takhle... porazit.
Na tu větu, kterou jsi mi řekl, než jsi upadl do bezvědomí, nikdy nezapomenu.
"Promiň, Sasuke, ale... už nebude žádné příště..."
Ani jsem si to neuvědomil, ale hned nato mě přemohl pláč. Ulevilo se mi a potom jsem taky viděl pouze tmu.
Teď jsem také v nemocnici, ležím hned ve vedlejším pokoji. Pořád zírám na tu stěnu, za kterou jsi ty. Chci jít za tebou, ale je u mě Sakura s Narutem. Tsunade je u tebe. Nechtějí mi dovolit tě vidět. A proč? Nevím.
Připadám si jako malé dítě, když tě v misi mimo vesnici poprvé smrtelně zranili a tys málem zemřel. Seděl jsem u tebe na posteli a vzlykal. Bál jsem se o tebe. Nechtěl jsem tě ztratit. Nakonec mé modlitby byly vyslyšeny, když jsi otevřel oči a usmál ses, když jsi mě viděl spát vedle tebe.
Zdávaly se mi jako malému hrozné sny, ale když jsem za tebou přišel, jestli bych u tebe nemohl spát, neřekl jsem ti, o čem ty sny byly. Bál jsem se totiž, že by se mohly vyplnit. Víš... byly o tobě. A tvé smrti. Zdálo se mi, že jsem tě zabil.
Sice ses tvářil otráveně, když jsem tě budil uprostřed noci, ale nikdy jsi mě neposlal zpátky, a já ti za to byl vděčný. A dokonce ještě teď jsem.
Je noc, všichni už odešli, všude je ticho, nemocnice prázdná, kromě několika zraněných a nás dvou. Jsi tak blízko a přesto mi připadá, že dále než teď už ani být nemůžeš.
Nechápu, proč se víc nestarají o tebe. Mně přece nic není, jen na pár drobných zranění, o kterých sotva vím. Zato ty... kdykoli jsem měl nějakou možnost tě vidět, šlo na tobě poznat, jak moc trpíš.
Vstávám z lůžka, otevírám potichu dveře a jdu dva metry ztichlou chodbou. Působilo to tady na mě vždycky depresivně. Otvírám další dveře a vcházím do místnosti, ve které musíš být ty. Pořád jsi ještě v bezvědomí, ale vím, že ty to přežiješ. Musíš žít, protože už jsi to jednou udělal. Nenecháš mě tady samotného. Vím, mám přátele, ale chybí mi rodina, kterou jsi tu osudnou noc vzal jak mně, tak i sobě.
Není vhodná doba na umírání, Itachi.Všem ve vesnici jsem řekl pravdu, donutil jsem rádce hokage, aby všem řekli, jak to s tebou doopravdy bylo. A oni tomu uvěřili. Prohlásili tě za hrdinu, protože ty jsi člověk, který pro svou vesnici obětoval celý svůj život.
Takový má být hokage. Obětoval jsi sebe, rodinu, moji náklonnost, svůj úspěch. Tolik jsi miloval naši vesnici... ale já byl na žebříčku ještě před ní. To proto sis dal tu práci, abych se nic nedozvěděl. Chtěl jsi, aby se nikdo nedozvěděl, že jsi hrdina.
Nechtěl jsi, aby někdo věděl, co je na tobě nejlepší. Všichni tě považovali za toho zlého, co ublížil svému mladšímu bratrovi. Jenže to celou dobu bylo právě naopak.
Pořád krvácíš, obvazy přestávají stačit. Vnitřní i vnější krvácení je vražedná kombinace. Snažím se pohledem tu krev zastavit. Marně. Co mám dělat, abych ti pomohl?
Nenávidím, když jen musím nečinně přihlížet. Chci ti pomoct, aby ses znovu probudil a žil. Můžeme zase bydlet v našem domě, ve vesnici Uchiha klanu na konci Konohy. Sice bychom tam byli sami, ale přesto... byli bychom doma.
Ty nechceš domů? Chceš? Tak se proto musíš snažit, bráško.
Poznámky:
Tuto jednorázovku mám i na webu Konoha.cz (viz oblíbené stránky). :-)

