Začíná tady být velice nepříjemná atmosféra. Policisté jsou unavení a vyděšení. Umírají členové zásahové jednotky. Yagami je pobouřený asi nejvíce, protože Ryuuzaki podezírá jeho syna. Kolik že to včera říkal, že je to procent? Už si to nepamatuju. Asi stárnu.

Souichiro Yagami

Nejde to. Nemůžu Lighta podezírat. Znám ho přece lépe než Ryuzaki! Light je můj syn a já vím, že něčeho takového by nebyl schopen. On má zdravý smysl pro spravedlnost… a ne tak zvrhlý jako Kira.

Jsem si tím jistý. Odmala jsem svého syna vychovával tak, aby věděl, co je to spravedlnost, aby se nedopustil jednoho jediného zločinu. Nedokázal by nikomu ublížit. Nedokázal by být… několikanásobný vrah.

Zdravím. Z 29. února na 15. března to pořád není zlé, že ne?

Nechám si kecy na oznámení a teď sem místo toho přidám zbrusu novou20. kapitolu povídky Jen o kousek zpět. Je o něco delší než obvykle, ale upřímně, jako autorka s ní nejsem příliš spokojená. Doufám, že tento díl dosáhne u čtenářů pravého opaku a já najdu nějaký ohlas. Enjoy, Rinnie.

Bude to jen kratší oznámení, na začátek bych prosila potlesk, protože jsem tady ještě v únoru, což je můj malý rekord. :) Jenom měsíc absence! :)

A zadruhé oznamuji, že se budu v budoucnu věnovat nejvíce povídkám Jen o kousek zpět a Bohyně člověkem (alias Bohyně mezi lidmi). Samozřejmě se věnuju i ostatním, ale... u těchto výtečníků mám lepší nápady. Vlastně alespoň nějaké, u těch ostatních jsou sice taky občasné - ale strašné. :)

Rinnie

Tak, po delší přestávce přidávám další kapitolu Bohyně člověkem. Přidala jsem do příběhu i Sasukeho a v příští kapitole budou i Nikki s Jashinem, abych je nenechala čekat. :)

Enjoy.

Zaťala pěsti, aby si vehnala rozum do hlavy.
"Nejsem tady přece na dovolené. Musím otci dokázat, že i zabijáci mají city. Zatím jenom pojídám Rámen s Narutem a nic nedělám, zatímco nechtěně dávám naději Tsunade odhalit, odkud pocházím a co jsem vlastně zač."
Tsuki vstala ze své nové postele. V tomhle přiděleném bytu sice nebylo zrovna nejčistěji, ale okamžitě si tady připadala jako doma. Lépe než doma. Otec ji tady nekontroloval. A co víc, měla svou křišťálovou kouli.
Ve chvíli, kdy na ni jen pomyslela, se koule rozzářila oslnivým bílým světlem.
"Teti?" vypískla Tsuki radostně a ke kouli přiskočila. Z ní teď na ni hleděla hlava Nikki.
"Tsuki, co tě to proboha napadlo jít mezi lidi? Víš, jak skončila tvoje…"
"Neber jméno tátovo nadarmo, teti. Pak může slyšit cokoli chce."
"Není Bůh. Je Shinigami."
"To je přece totéž!"
"Nebuď hloupá a odpověz na mou otázku."
"Vím, co se stalo mámě. To ale neznamená, že já podlehnu lidem stejně jako ona."
"Znám tě. Podlehneš."
"Spolčila ses s tátou nebo co?" zaječela bělovlasá na kouli a odmrštila ji do rohu pokoje. Bohyně Země zmizela.

"Já… já… Naruto?" Vzpomněla si, že je to "to prase, co pořád žere rámen".
"Ne, já Naruto. Ty nevím." Představil se - gramaticky zcela nesprávně mladík.
"Co to meleš?!"
"Nápodobně!" Blonďák si založil ruce v bok a uraženě se otočil k dívce zády. Ta zapomněla, že trpí neznámou bolestí a naklonila hlavu na stranu.
Nasadila štěněčí oči.
"Pomoz mi." Zakňučela. Naruto byl najednou ochota sama. Vytáhl ji na nohy a prohlédl si ji od hlavy k patám.
"Co to máš na sobě? Co ty vlasy? Z jaké jsi vesnice? A jutsu? Mluv!"
"Já… nevím." Přece jen nebyla tak hloupá, aby klukovi řekla, odkud pochází a jaké jsou její schopnosti.
"Ztratila jsi paměť?"
"Tak trochu."
"Vezmu tě za bábi Tsunade. Ta bude vědět."

"To jsou ale volové. Tak já je pošlu, aby si to urovnali, a oni místo toho dělají zmatky." Dívka s bílými vlasy se nešťastně zamračila na křišťálovou kouli, kterou křečovitě svírala v dlaních. Kolem ní byly polštáře.
"Chovala jste se slušně, slečno Tsuki, můžete jít."
"No že ti to trvalo. Proč mě otec drží na tomhle místě? Nelíbí se mi tady!"
"Nadělala jste moc zmatků a to se vašemu otci nelíbí." Toru, hubený mužík s brýlemi věčně posazenými nakřivo, se nervózně ošíval.
"Mně se zase nelíbí, že mě bezdůvodně zavírá do místnosti plné polštářů."
"On k tomu ale má důvod. Zapomněla jste snad, že vás donutili jít i před soud, slečno? Byla jste obžalována a to vašeho otce hluboce ranilo-…"
"Jen se ho nezastávej, ty přizdis**či!"

Poprvé jsem se v tomto roce dostala na blog až v únoru. Když se tak ohlédnu, byla to znovu ta lenost, na kterou v poslední době svádím absolutně všechno a nevyspalost, taky práce s pololetním vysvědčením a hádáním se s učiteli.

To všechno bylo dost vyčerpávající, a ať už se to zdá nemožné nebo ne, nemoc mě nakopla a já jsem tady zase na nějakou chvilku, než na měsíc opět zmizím. Možná na dva, kdo ví.

Celé oznámení by mohlo mít prakticky jen jednu větu, ale nerada píšu úplně krátké články, tudíž každé další slovo bude absolutně zbytečné a vy jej můžete s čistým svědomím přeskočit nebo dát červený křížek v pravém horním rohu.

Ale dost provokování klávesnice:

Přidávám sem konečně slibovanou povídku Bohyně člověkem. Napadla mě už dávno, když jsem psala kapitolu k Jen o kousek zpět. To mě přivedlo na nápad na další povídku, a voila, co je tady. Další FF, kterou beztak nedokončím. A jestli ano, tak za hodně dlouho. Budu se snažit, přísahám.

Dopsané mám 3 kapitoly, takže je sem jdu hned hodit. Enjoy.

Rinnie

Jakmile Fugaku prošel bránou Konohy, okamžitě zamířil se svým synem do nemocnice. Přestože měl jiné starosti, vážnější, nemohl se tomu ubránit a těsně předtím, než do nemocnice vběhl, se otočil, jestli za ním nejsou další dva jeho synové. Nebyli.

Mikoto se mohla zbláznit, když jí poslíček neopatrně sdělil zprávu o polomrtvém synovi. Začala kolem sebe máchat rukama a první člověk, který se jí dostal pod ruku, schytal nemálo ran. Madara se po prvním pohlavku zatvářil jako malé dítě, kterému někdo sebral bonbon. Mikoto jej decentně ignorovala, když křičela:
"Za to všechno můžete vy! Kdybyste sem nepřišli, Itachimu by se nic nestalo!" A ač věděla, že mluví hlouposti, nehodlala přestat. Co nejrychleji popadla kabát (i když bylo léto) a vyběhla z domu.